Skrytá pravda: Jak tajné kamery odhalily zradu mé ženy

„Ondro, proč jsi dneska zase tak zamlklý?“ zeptala se mě Lenka, když jsem večer seděl u stolu a zíral do prázdna. Její hlas mi připadal vzdálený, skoro jako by mluvila přes sklo. V hlavě mi pořád dokola běžela ta samá slova: Proč? Proč jsi mi to udělala?

Ještě před měsícem bych přísahal, že mám ideální život. Dům v Říčanech, dvě děti – Tomáška a Aničku, stabilní práci v IT firmě a ženu, kterou jsem miloval už od gymplu. Jenže poslední dobou se Lenka začala chovat divně. Časté zprávy na mobilu, tajemné úsměvy, pozdní návraty z práce. Když jsem se jí ptal, vždycky měla připravenou odpověď. „Byla jsem s kolegyněmi na víně.“ „Měli jsme poradu.“ „Zase se nám rozbil server.“

Jednoho večera, když děti spaly a Lenka byla ještě pryč, jsem seděl v obýváku a přemýšlel. Všechno mi najednou přišlo podezřelé. Vzpomněl jsem si na kamaráda Petra, který si koupil malou kameru do auta. A tehdy mě to napadlo – co kdybych zjistil pravdu sám? Druhý den jsem si objednal dvě malé kamery přes internet. Jednu jsem schoval do knihovny v obýváku, druhou za květináč v ložnici.

První dny se nedělo nic zvláštního. Lenka chodila domů unavená, děti byly rozjívené jako vždycky. Ale pak přišel pátek. Já byl s Tomáškem na fotbale a Anička u babičky. Lenka měla být doma sama. Když jsem si večer prohlížel záznamy, srdce mi bušilo až v krku.

Na videu byla Lenka. Otevřela dveře a pustila dovnitř nějakého muže. Nejdřív jsem ho nepoznal – vysoký, tmavé vlasy, kožená bunda. Pak mi to došlo: byl to její kolega Radek, kterého mi několikrát představovala na firemních večírcích. Smáli se spolu, pili víno… a pak se začali líbat. Zbytek už byl jen bolestivý sled obrazů, které bych nejradši nikdy neviděl.

Seděl jsem tam dlouho do noci a nevěděl, co dělat. Chtělo se mi křičet, rozbít něco, nebo prostě jen zmizet. Místo toho jsem ráno vstal, připravil dětem snídani a tvářil se, že je všechno v pořádku. Jenže uvnitř mě něco umřelo.

Další dny byly jako zlý sen. Každý pohled na Lenku mě bodal do srdce. Snažila se být milá, dokonce navrhla společný víkend na chalupě. „Potřebujeme si odpočinout,“ říkala. Já jen přikyvoval a přemýšlel, jestli jí mám říct pravdu.

Jednou večer jsem to už nevydržel. Děti spaly a já seděl v kuchyni s notebookem před sebou. Lenka přišla a sedla si naproti mně.

„Ondro, co se děje? Už několik dní jsi úplně jiný.“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé v životě v nich viděl strach.

„Lenko… proč?“ zašeptal jsem.

„Co proč?“

„Proč jsi mě podvedla?“

Zbledla. „Co to říkáš? To není pravda!“

Otočil jsem notebook k ní a pustil video. Chvíli jen zírala na obrazovku, pak jí začaly téct slzy.

„Ondro… já… já nevím, co říct.“

„Jak dlouho to trvá?“

Mlčela.

„Jak dlouho?!“ zakřičel jsem.

„Půl roku,“ zašeptala.

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Chtěl jsem ji nenávidět, ale místo toho jsem cítil jen prázdno.

Následující týdny byly peklo. Lenka se snažila omlouvat, prosila mě o odpuštění, slibovala, že to skončí. Já ale nevěděl, jestli jí ještě někdy dokážu věřit. Děti nic netušily – pro ně jsme byli pořád ta stejná rodina.

Začal jsem chodit k psychologovi. Petr mi nabízel, že můžu přespat u něj, ale já zůstal doma kvůli dětem. Každý den jsem bojoval sám se sebou – mám jí odpustit kvůli rodině? Nebo odejít a začít znovu?

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice.

„Tati, proč jsi smutný?“

Objal jsem ji a poprvé po dlouhé době brečel.

Dnes je to už tři měsíce od chvíle, kdy jsem pravdu zjistil. S Lenkou spolu bydlíme dál – kvůli dětem i kvůli tomu, že pořád doufám v nějaký zázrak. Ale důvěra je pryč a já nevím, jestli ji někdy najdu zpátky.

Někdy si říkám: Udělal bych to znovu? Chtěl jsem znát pravdu – ale unesl jsem ji vůbec? Co byste udělali vy na mém místě?