Srdce desetileté Klárky: Plán pro brášku, který změnil naši rodinu

„Mami, tati, já už to mám vymyšlený. Až budu velká, vezmu si Tomáška k sobě a budu se o něj starat. Nikdy nebude sám.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závěs. Bylo mi teprve deset, ale v tu chvíli jsem cítila, že musím něco udělat. Seděli jsme u stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Táta se na mě podíval, oči mu zvlhly. Máma jen polkla a pohladila mě po vlasech.

Tomášek seděl vedle mě ve svém invalidním vozíku a smál se na mě tím svým širokým úsměvem, který vždycky rozsvítil celý pokoj. Narodil se s dětskou mozkovou obrnou a nikdy nemluvil ani nechodil. Ale já jsem věděla, že mě slyší a rozumí mi. Vždycky jsme byli dvojka – já a on, Klárka a Tomášek.

Nebylo to jednoduché. Každý den začínal stejně: máma vstávala ve čtyři ráno, aby stihla Tomáška nakrmit, převléct a připravit na denní stacionář. Táta jezdil tramvají do práce na druhý konec Prahy, aby vydělal na nájem a léky. Já jsem se snažila být neviditelná, abych jim nepřidělávala starosti. Ale někdy to prostě nešlo.

Jednoho dne jsem přišla domů ze školy a slyšela mámu plakat v kuchyni. „Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu,“ šeptala babičce do telefonu. „Klárka je ještě malá, Tomášek potřebuje víc péče, než mu můžeme dát.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím něco udělat. Začala jsem si psát deník a plánovat, jak jednou Tomáška vezmu k sobě.

Ve škole se mi děti smály, že mám „divnýho“ bráchu. Jednou mi dokonce někdo napsal na lavici: „Tomášek je magor.“ Rozbrečela jsem se a utekla na záchod. Paní učitelka Novotná mě našla a objala. „Klárko, jsi statečná holka. Ne každý má tolik lásky v srdci.“ Ale já jsem si připadala slabá a bezmocná.

Jednou večer jsme seděli s tátou u televize a on najednou vypnul zvuk. „Klárko, víš, že to není tvoje povinnost? Že jednou můžeš žít svůj život?“ Podívala jsem se na něj a řekla: „Ale tati, Tomášek je můj brácha. Kdo jiný by ho měl mít rád?“ Táta se rozplakal. Poprvé v životě jsem viděla svého tátu brečet.

Začala jsem chodit s mámou do speciální školy pro děti s postižením. Pomáhala jsem tam s krmením a hraním si s dětmi. Viděla jsem, jak těžké to je – kolik trpělivosti, síly a lásky to vyžaduje. Ale taky jsem viděla radost v očích těch dětí, když je někdo objal nebo jim zazpíval písničku.

Jednoho dne přišla máma domů celá rozrušená. „Klárko, paní doktorka říkala, že Tomášek potřebuje novou rehabilitaci. Ale stojí to moc peněz.“ Sedla jsem si k ní a řekla: „Mami, já můžu chodit na brigádu. Nebo prodáme moje staré hračky.“ Máma mě objala tak silně, až jsem nemohla dýchat.

Začali jsme pořádat sbírky na internetu. Lidé nám posílali peníze i povzbudivé vzkazy: „Držte se! Máte úžasnou dceru.“ Najednou jsme nebyli sami. Celá naše ulice nám nosila buchty a staré oblečení pro Tomáška. Paní Novotná uspořádala ve škole charitativní bazar.

Ale nebylo to jen hezké. Někteří sousedé šeptali za našimi zády: „Proč si takové děti vůbec pořizují?“ nebo „To je jen zátěž pro společnost.“ Máma byla z toho zoufalá. Jednou večer bouchla dveřmi a odešla ven. Já zůstala doma s Tomáškem sama. Seděla jsem vedle něj a šeptala mu do ucha: „Neboj se, bráško, nikdy tě neopustím.“

Když mi bylo dvanáct, Tomášek měl těžký záchvat a skončil v nemocnici. Celou noc jsem nespala a modlila se za něj. Ráno přišel doktor Novák a řekl: „Je to bojovník. Máte štěstí, že ho máte.“ V tu chvíli jsem věděla, že všechno to úsilí má smysl.

Dnes je mi čtrnáct a Tomášek je pořád se mnou. Už vím, že život nebude jednoduchý – že budu muset obětovat spoustu věcí. Ale taky vím, že láska dokáže zázraky.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je správné chtít nést takovou odpovědnost? Mám právo rozhodnout za sebe i za něj? Co byste udělali vy na mém místě?