Všechno pro dceru – a teď nemám kde spát

„Tati, já fakt nevím, jak bychom to tady zvládli. Vždyť máme jen jeden pokoj a malou kuchyň. A Honza už takhle není nadšený, že tu bydlí s malým.“

Stál jsem v předsíni bytu, který jsem před pěti lety pomáhal Tereze koupit. Byt, na který jsem šetřil celý život, místo, kde jsem si představoval, že bude moje dcera šťastná. A teď jsem tu stál s igelitkou v ruce, v ní pár věcí, které mi zůstaly po rozvodu, a poslouchal, jak mi vlastní dcera vysvětluje, že pro mě není místo.

„Terezo, já… nemám kam jít. Všechno jsem dal do tohohle bytu. Nemám už ani chalupu, ani úspory. Myslel jsem, že aspoň na chvíli… než si něco najdu…“

Tereza se na mě dívala s očima plnýma výčitek i lítosti. „Tati, já vím, že jsi nám pomohl. Ale Honza je pořád v práci, já mám malého a teď ještě ty… Nezlob se, ale potřebujeme klid.“

Cítil jsem, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem byl ten, kdo držel rodinu pohromadě. Po smrti mámy jsem se staral o Terezu sám. Všechno jsem jí dával – čas, peníze, energii. Když chtěla studovat v Praze, prodal jsem auto, abych jí mohl platit kolej. Když si našla Honzu a čekali dítě, vzal jsem si druhou práci, abych jim pomohl s hypotékou.

A teď? Teď jsem byl přítěž.

„Tati, třeba bys mohl na chvíli k Petrovi? Má přece větší byt…“

Petr. Můj syn. S tím jsme se neviděli roky. Po smrti mámy jsme se pohádali kvůli dědictví a od té doby spolu skoro nemluvíme. Věděl jsem, že by mě nevzal. A i kdyby, nechtěl jsem být nikde na obtíž.

„To je dobrý, Terezo. Něco vymyslím,“ řekl jsem tiše a snažil se neukázat, jak moc mě to bolí. Vzal jsem si bundu a vyšel do chladného večera. Pražské ulice byly plné lidí, ale já se cítil sám jako nikdy.

Sedl jsem si na lavičku u parku a přemýšlel, kde budu dnes spát. V hlavě mi běžely vzpomínky – Tereza jako malá na pískovišti, její první den ve škole, maturita, svatba. Všechno jsem prožil s ní. A teď jsem byl cizí člověk.

Telefon mi zavibroval v kapse. SMS od Terezy: „Tati, nezlob se na mě. Je to teď těžké pro všechny.“

Nevěděl jsem, co jí odepsat. Jak jí vysvětlit, že mě bolí ne to, že nemám kde spát, ale že už nejsem součástí jejího života? Že jsem pro ni jen problém k vyřešení?

Zkusil jsem zavolat Petrovi. Dlouho to zvonilo, než to zvedl. „No?“ ozvalo se nevrle.

„Ahoj, tady táta. Potřeboval bych… na pár dní někde přespat. Tereza… nemá místo.“

Chvíli bylo ticho. „Hele, táto, mám tu teď přítelkyni a její děti. Fakt to nejde. Zkus nějaký hostel nebo něco.“

„Jasně. Omlouvám se, že obtěžuju.“

Zavěsil jsem a cítil, jak se mi do očí derou slzy. Nikdy jsem neplakal. Ani když mi umřela žena. Ale teď jsem měl pocit, že už nemám proč být silný.

Celou noc jsem chodil po městě. Přemýšlel jsem o tom, kde se to pokazilo. Kde jsem udělal chybu? Dal jsem dětem všechno. Nikdy jsem si nic nenechal pro sebe. A teď jsem byl sám.

Ráno jsem si koupil rohlík a kávu v trafice. Seděl jsem na lavičce a sledoval lidi, jak spěchají do práce. Nikdo si mě nevšímal. Jako bych byl neviditelný.

Začal jsem obvolávat staré známé. Většina už byla pryč nebo měla vlastní starosti. Jeden mi nabídl gauč na jednu noc, ale bylo mi trapné přijmout.

Dny plynuly a já spal po noclehárnách nebo v parku. Tereza mi občas psala, ale nikdy se nezeptala, jestli něco potřebuju. Jen: „Doufám, že jsi v pořádku.“

Jednou večer jsem potkal sousedku z bývalého domu, paní Novotnou. „Pane Jirko, co tu děláte? Vždyť vy vypadáte hrozně!“

Všechno jsem jí řekl. Rozplakal jsem se jako malý kluk. Ona mě objala a nabídla mi, že můžu pár dní přespat u ní v paneláku na Žižkově.

Byl to malý pokojík, ale byl jsem vděčný. Paní Novotná mi vařila čaj a povídala si se mnou. „Víte, pane Jirko, děti jsou dneska jiné. Myslí si, že všechno je samozřejmé. Ale vy jste dobrý táta. Jen jste jim dal až moc.“

Přemýšlel jsem o jejích slovech. Možná měla pravdu. Možná jsem měl být přísnější, víc myslet na sebe. Ale jak to udělat, když milujete své děti víc než sebe?

Po týdnu jsem si našel malý podnájem na okraji Prahy. Není to nic moc, ale mám střechu nad hlavou. S Terezou se vídáme málo. Občas mi zavolá, ale už to není jako dřív.

Každý večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Měl jsem právo čekat, že mi děti vrátí to, co jsem jim dal? Nebo je láska rodiče opravdu jen o tom dávat – a nic nečekat zpátky?

Co byste udělali na mém místě vy? Myslíte, že jsem udělal chybu, když jsem všechno obětoval pro rodinu?