Všechno pro přijetí: Příběh Michaly a její tchyně

„Proč jsi zase uvařila tu polévku? Roman má rád guláš, to bys už mohla vědět!“ Paní Klaudie stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a její pohled mě propaloval skrz naskrz. V tu chvíli jsem měla chuť všechno zahodit a utéct. Ale místo toho jsem jen tiše zamíchala polévku a snažila se nevnímat, jak mi hoří tváře studem.

Když mi bylo devět, máma mě nechala u babičky v malém bytě na Žižkově. „Musím pracovat v Německu, Michalko, bude to tak lepší,“ řekla tehdy. Nechápala jsem proč. Babička byla cizí, voněla naftalínem a mluvila na mě potichu, jako bych byla skleněná. První týdny jsem brečela každou noc do polštáře a doufala, že se máma vrátí. Nevrátila se.

Babička mě měla ráda, ale neuměla to dát najevo. Byla zvyklá žít sama, nikdy se nevdala, a já jí najednou narušila celý svět. „Musíš být hodná holka, Michalko,“ opakovala mi pořád. Ale já byla spíš tichá a uzavřená. Ve škole jsem se bála mluvit s dětmi, protože jsem měla jiný přízvuk a jiné oblečení. Všichni si šeptali, že jsem ta holka, co ji máma nechala.

Když jsem poznala Romana na vysoké škole v Praze, byl pro mě jako zjevení. Smál se nahlas, byl laskavý a nikdy mi nevyčítal, že neumím pořádně vařit nebo že mám občas divné nápady. Po dvou letech jsme se vzali. Jenže pak přišla paní Klaudie.

Od začátku mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá. „Romanova bývalá žena byla krásná, měla vždycky perfektně uklizeno,“ říkala mi při každé návštěvě. Snažila jsem se – pekla jsem bábovky podle jejího receptu, prala záclony každý měsíc, dokonce jsem se naučila plést ponožky. Ale nikdy to nestačilo.

Jednou jsem zaslechla, jak si povídá s Romanem v obýváku: „Proč sis vzal právě ji? Je tak nevýrazná…“ Roman se mě zastal, ale já už věděla své. Každý den jsem se snažila být lepší – nosila jsem jí květiny, když měla svátek, zvala ji na obědy, i když jsem věděla, že mi zase něco vytkne.

Jednoho dne přišla nečekaně k nám domů. Zrovna jsem měla špatný den v práci a nestihla jsem uklidit. „Tohle je domácnost?“ rozhlédla se po kuchyni a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Moje máma by nikdy nenechala špinavé nádobí ve dřezu,“ dodala ještě.

Roman mě objal až večer v ložnici. „Nenech ji tě rozhodit,“ šeptal mi do vlasů. Ale jak to mám udělat? Celý život mě někdo opouštěl nebo odmítal – máma, spolužáci, teď i vlastní tchyně.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Proč potřebujete její přijetí?“ ptala se mě klidně. „Protože… protože bez něj mám pocit, že nejsem dost dobrá,“ odpověděla jsem popravdě.

Jednou jsme s Romanem seděli u večeře a on najednou řekl: „Víš co? Pojďme jet na víkend pryč. Jen my dva.“ Souhlasila jsem. Když jsme se vrátili, našla jsem vzkaz od paní Klaudie: „Volala jsem ti třikrát! Romanovi bys měla být víc po ruce.“

Ten večer jsem poprvé řekla nahlas: „Já už to takhle dál nechci.“ Roman mě vzal za ruku: „Máš právo žít svůj život.“

Začala jsem si stavět hranice. Když paní Klaudie přišla bez ohlášení, řekla jsem jí: „Příště prosím zavolejte dopředu.“ Když kritizovala moje vaření, odpověděla jsem klidně: „Romanovi chutná.“ Bylo to těžké – třásly se mi ruce i hlas – ale poprvé v životě jsem cítila sílu.

Jednou jsme seděli všichni u stolu – já, Roman a paní Klaudie. Najednou řekla: „Víš co? Možná nejsi jako jeho bývalá žena… ale Roman je s tebou šťastný.“ Bylo to poprvé, co uznala moji hodnotu.

Dnes už vím, že nikdy nebudu dokonalá podle někoho jiného. Ale možná je čas být dokonalá sama pro sebe.

Někdy si říkám: Proč máme takovou potřebu být přijímáni těmi, kteří nás zraňují? A kdy přijde ten okamžik, kdy si řekneme – stačí to? Co byste udělali vy na mém místě?