Byt za manželství: Když minulost zaklepe na dveře

„To nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme naproti sobě v malé kavárně na Vinohradech, kde jsme se kdysi dávno scházeli jako mladí zamilovaní. Teď mezi námi stál stůl, dvě kafe a dvacet let mlčení. Petr se na mě díval tím svým starým pohledem, který jsem kdysi milovala a později nenáviděla. „Myslím to naprosto vážně, Jano. Chci, aby měl Honza jistotu. Ale chci taky vědět, že to má smysl. Že jsme rodina.“

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Vzpomněla jsem si na všechny ty hádky, na jeho žárlivost, na to, jak mě dusil svými představami o dokonalé rodině. A teď tu sedí a nabízí byt našemu synovi – ale jen pokud si ho znovu vezmu. Byt v Praze! Něco, co si Honza sám nikdy nebude moct dovolit. Věděla jsem, jak moc by mu to změnilo život. Ale za jakou cenu?

„A co když řeknu ne?“ zeptala jsem se tiše. Petr pokrčil rameny. „Pak ten byt prodám a peníze si nechám. Je to jednoduché.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu vrazit facku. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj. V hlavě mi vířily myšlenky – co by na to řekla máma? Co by na to řekl Honza? Co by na to řekla moje nejlepší kamarádka Lenka, která mě před dvaceti lety tahala z našeho rozpadajícího se manželství?

Když jsem přišla domů, Honza už seděl u stolu a jedl studenou pizzu. „Tak co chtěl táta?“ zeptal se bez zájmu. Chvíli jsem mlčela a pak jsem mu všechno řekla. Nejprve se smál, pak se rozčílil. „To nemůže myslet vážně! Máma, ty si ho přece nevezmeš zpátky? Kvůli bytu?!“

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Chci, abys měl kde bydlet. Ale nevím, jestli to dokážu.“

Další dny byly peklo. Petr mi psal zprávy, volal mi do práce, dokonce přišel za mnou do knihovny, kde pracuju. „Jano, vždyť jsme spolu prožili tolik let! Proč bys mi nemohla dát druhou šanci?“

„Protože jsi mě ničil,“ vyjela jsem na něj jednou před kolegyněmi. „Protože jsem se konečně naučila žít sama za sebe!“

Ale pak přišla noc a já nemohla spát. Představovala jsem si Honzu v jeho malém podnájmu s plesnivými zdmi a hlučnými sousedy. Představovala jsem si sebe v novém bytě s Petrem – a bylo mi zle.

Jednou večer přišla Lenka s lahví vína. „Tak co? Už ses rozhodla?“

„Nevím,“ řekla jsem zoufale. „Je to šílený nápad, ale… ten byt by Honzovi změnil život.“

Lenka se zamračila. „A co ty? Změnil by ti život k lepšímu? Nebo bys zase skončila v pasti?“

Mlčela jsem.

Další den mi Petr poslal fotky toho bytu – krásná kuchyň, velký obývák, výhled na Prahu. Honza je prohlížel s leskem v očích.

„Mami… já nechci, abys kvůli mně byla nešťastná,“ řekl najednou tiše.

„Ale já chci, abys byl šťastný ty,“ odpověděla jsem.

A tak jsme se ocitli v začarovaném kruhu – já chtěla obětovat sebe pro syna, on nechtěl být důvodem mého neštěstí.

Jednoho večera jsme seděli všichni tři u jednoho stolu – já, Petr a Honza. Bylo to poprvé po dvaceti letech.

„Jano,“ začal Petr opatrně, „já vím, že jsem ti ublížil. Ale lidi se mění.“

„A proč to musí být podmínka?“ zeptal se Honza ostře. „Proč prostě nemůžeš dát byt synovi? Proč musíš mámu vydírat?“

Petr zrudl. „To není vydírání! Jen chci… chci mít zase rodinu.“

„Ale rodina nejsme papírem,“ řekla jsem tiše.

Nastalo ticho.

Nakonec jsme odešli domů bez odpovědi.

Dny plynuly a já byla čím dál zoufalejší. V práci jsem dělala chyby, doma jsem byla protivná. Honza byl smutný a uzavřený.

Jednoho rána jsem se probudila s jasným rozhodnutím. Zavolala jsem Petrovi.

„Byt dej Honzovi bez podmínek,“ řekla jsem pevně. „Jinak už mě nikdy neuvidíš.“

Petr mlčel dlouho do telefonu.

Nakonec souhlasil.

Byt je teď Honzův a já mám klidné spaní – aspoň zatím.

Ale někdy v noci přemýšlím: Udělala bych to znovu? Kolik jsme ochotni obětovat pro štěstí svých dětí? A kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním?