Jednou jsem zradila svého muže. On o tom neví. A já se tím dusím.
„Zastav, prosím tě!“ vykřikla jsem ostře, až se Petr lekl a prudce šlápl na brzdu. Auto cuklo a já se chytila palubní desky, abych nespadla dopředu. Venku lilo, stěrače nestíhaly a červená na semaforu zářila do tmy jako výčitka. Petr na mě nechápavě pohlédl: „Co se děje, Jano? Vždyť jsme skoro doma.“
Jenže já domů nechtěla. Ne teď. Ne s tím, co mi bušilo v hlavě a v srdci. „Potřebuju chvilku… jen chvilku,“ zašeptala jsem a dívala se na svůj odraz v zamlženém okně. Vypadala jsem cize – unaveně, vystrašeně, starší o deset let. V hlavě mi znělo jediné: Zradila jsem svého muže. On o tom neví. A já se tím dusím.
Poprvé jsem to přiznala nahlas sama sobě právě tady, v autě, když kapky deště bubnovaly do střechy a Petr si broukal rádio. Bylo to před měsícem, ale od té doby jsem nespala jedinou noc v klidu. Každý jeho dotek mě pálil, každé jeho „miluju tě“ mě bodalo do srdce jako nůž.
Začalo to nevinně – nebo aspoň tak jsem si to chtěla namluvit. V práci jsme měli nový projekt a přišel k nám Tomáš z Brna, aby nám pomohl s implementací systému. Byl vtipný, pohotový, měl ten zvláštní úsměv, který vás nutí smát se taky. Po práci jsme šli s kolegy na víno, pak ještě na jedno… a pak už jsme byli sami. Vím přesně, kdy jsem měla odejít. Když mi položil ruku na rameno a podíval se mi do očí tím způsobem, jakým se na mě Petr už dlouho nedíval.
„Jano…“ zašeptal tehdy Tomáš a já věděla, že bych měla říct ne. Ale místo toho jsem zavřela oči a nechala se unášet tou chvílí – touhou být zase pro někoho zajímavá, žádoucí, živá.
Bylo to jednou. Jen jednou. Ale stačilo to na to, abych si zničila všechno, co jsme s Petrem budovali patnáct let.
Od té doby žiju ve lži. Každé ráno vařím kávu, usmívám se na naše děti – Aničku a Filipa – a předstírám, že jsem pořád ta stejná máma a manželka jako dřív. Ale nejsem. Když Petr přijde večer domů a obejme mě kolem pasu, mám chuť utéct nebo mu všechno říct. Jenže pak vidím jeho unavené oči, jak se snaží být silný kvůli nám všem, a vím, že bych ho zlomila.
Někdy mám pocit, že to na mně musí být vidět. Že každá sousedka v paneláku pozná podle mého pohledu, že něco skrývám. Že máma tuší, když mi volá a ptá se: „Janičko, jsi v pořádku?“ Jenže já vždycky odpovím: „Jsem v pohodě, mami.“ A pak brečím do polštáře.
Petr si ničeho nevšiml – nebo to aspoň předstírá. Možná je tak zaměstnaný prací a dětmi, že nemá čas přemýšlet nad tím, proč jsem poslední dobou tak podrážděná nebo proč se vyhýbám jeho pohledům. Možná mě má tak rád, že by mě nikdy nepodezíral.
Jednou večer jsme seděli u televize a Petr mi položil ruku na koleno. „Jano… jsi poslední dobou nějaká jiná. Děje se něco?“
Ztuhla jsem. Hrdlo mi sevřel strach. „Ne… jen práce,“ zalhala jsem rychle a odvrátila pohled.
„Víš, že mi můžeš říct cokoliv?“ zeptal se tiše.
Chtěla jsem mu to říct. Opravdu chtěla. Ale místo toho jsem jen přikývla a polkla slzy.
Od té noci mě pronásledují sny – o tom večeru s Tomášem, o Petrově zlomeném pohledu, o dětech, které nechápou, proč máma pořád pláče.
Začala jsem chodit běhat do parku jen proto, abych mohla být chvíli sama se svými myšlenkami. Jednou mě tam zastavila sousedka Lenka: „Jani, ty jsi nějak pohubla! Je všechno v pohodě?“
Usmála jsem se: „Jen práce…“
Ale pravda je taková, že mě ta vina rozežírá zevnitř. Nedokážu si odpustit ani po těch týdnech. Přemýšlím nad tím pořád dokola: Měla bych Petrovi říct pravdu? Zaslouží si to? Nebo bych tím jen zničila naši rodinu kvůli jedné chybě?
Jednou večer jsem seděla u stolu s Aničkou, která si kreslila obrázek rodiny: máma, táta, ona a Filip pod rozkvetlou třešní na chalupě v Jižních Čechách. Podívala se na mě svýma velkýma očima: „Mami, proč jsi smutná?“
Objala jsem ji a rozbrečela se přímo před ní. „Jen jsem unavená,“ zalhala jsem znovu.
Ale už nemůžu dál žít ve lži. Každý den je těžší než ten předchozí. Každý úsměv je falešný.
Dnes večer sedím v kuchyni s hrnkem studené kávy a přemýšlím: Mám Petrovi říct pravdu? Mám riskovat všechno kvůli vlastnímu svědomí? Nebo mám mlčet a doufat, že čas zahojí i tuhle ránu?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit něco takového – sobě i druhému?