Když babička neměla sílu pro naše dítě, ale pro dceru ano – příběh, který mi zlomil srdce

„Jano, já už na to opravdu nemám sílu. Jsem stará, záda mě bolí a potřebuju klid.“ Tato slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Seděla jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Ostravě, malý Matýsek křičel v postýlce a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Byla jsem čerstvě po porodu, manžel Petr měl dvanáctky v huti a já zoufale potřebovala aspoň pár hodin spánku nebo sprchu bez toho, abych musela poslouchat pláč.

Moje maminka zemřela před třemi lety na rakovinu. Byla jsem na všechno sama. Doufala jsem, že aspoň tchyně, paní Marie, mi pomůže. Vždycky říkala, jak se těší na vnoučata. Ale když jsem ji poprosila o hlídání, odmítla mě s tím, že už je stará a unavená. „Promiň, Janičko, ale já už to nezvládnu. Musíš to pochopit.“

Chápala jsem. Nebo jsem si to aspoň říkala. Ale když jsem pak viděla, jak o pár měsíců později jezdí k Lucii – své dceři – do Havířova a celé dny tam hlídá malou Aničku, něco ve mně prasklo.

„Petr, to není fér,“ šeptala jsem manželovi večer v posteli. „Proč ona může Lucce pomáhat a nám ne?“

Petr se jen otočil na bok a mlčel. Věděla jsem, že ho to taky bolí, ale nechtěl jít proti mámě. Vždycky byl ten typický český syn – radši mlčet a přejít to.

Začala jsem si všímat detailů. Marie posílala Lucii domácí koláče, vozila jí nákupy a chlubila se fotkami malé Aničky na Facebooku. O Matýskovi nepadlo ani slovo. Když jsme přijeli na návštěvu, sotva si ho pochovala. „On je takový uplakaný,“ řekla jednou a rychle ho vrátila do kočárku.

Jednou jsem to nevydržela a zavolala Lucii. „Lucko, prosím tě, jak to děláš? Mamka ti hlídá každý týden?“

Zasmála se: „Jo, je tady skoro pořád. Říká, že jí Anička dobíjí energii. Je to zlatíčko.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Co dělám špatně? Proč moje dítě není dost dobré? Proč já nejsem dost dobrá?

Začala jsem být naštvaná i na Petra. „Měl bys něco říct! Je to tvoje máma!“ vyjela jsem na něj jednoho večera.

„A co mám říct? Že má radši Lucku? To přece víme oba,“ odpověděl tiše.

Naše hádky byly čím dál častější. Petr byl unavený z práce, já z nevyspání a pocitu křivdy. Matýsek začal být neklidný, často plakal a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.

Jednou jsme jeli k Marii na oběd. Bylo tam i Lucie s Aničkou. Marie běhala kolem Aničky, smála se s ní, zpívala jí písničky. Matýsek seděl v koutě na dece a nikdo si ho nevšímal.

„Mami, můžeš chvíli pohlídat Matýska? Potřebuju si odskočit,“ poprosila jsem.

Marie se zatvářila otráveně: „Ale Janičko, vždyť víš, že mě bolí záda…“

Lucie se na mě podívala soucitně: „Mamka je teď hodně unavená.“

V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už se nikdy nevrátit.

Cestou domů jsme jeli mlčky. Matýsek usnul v autosedačce a já měla slzy v očích.

Doma jsem napsala Marii dlouhou zprávu. Popsala jsem jí všechno – jak se cítím odstrčená, jak mě mrzí její chování k Matýskovi i ke mně. Odpověděla až druhý den: „Jano, nezlob se na mě. S Luckou si rozumím víc, je to moje holčička. S tebou jsme si nikdy nebyly blízké. Ale to neznamená, že Matýska nemám ráda.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestali jsme jezdit k Marii na návštěvy. Petr byl smutný, ale chápal mě. „Možná je lepší mít klid,“ řekl jednou večer.

Ale klid nepřišel. Cítila jsem se osamělá a zbytečná. Na hřišti jsem sledovala ostatní maminky s babičkami – jak si povídají, smějí se spolu, babičky vozí kočárky nebo krmí děti piškoty. Já byla vždycky sama.

Jednoho dne přišla Lucie za mnou domů. „Jani, proč už nejezdíte k mamce? Má strach, že jsi na ni naštvaná.“

Podívala jsem se na ni: „Lucko, ty vážně nevidíš ten rozdíl? Mamka tě miluje bezpodmínečně a pro mě má jen výmluvy.“

Lucie sklopila oči: „Já vím… Ale ona je prostě taková.“

„A co mám dělat? Mám to přijmout? Mám Matýskovi říkat, že jeho babička neměla sílu ho pochovat?“

Lucie pokrčila rameny: „Možná časem změní názor…“

Ale roky plynuly a nic se nezměnilo.

Matýsek šel do školky a já nastoupila zpátky do práce jako účetní v malé firmě v centru Ostravy. Byla jsem pořád unavená, ale aspoň mezi lidmi.

Jednoho dne mi volali ze školky: „Paní Nováková, Matýskovi není dobře. Můžete si pro něj přijít?“ Petr byl zrovna na noční a já měla uzávěrku. Zoufale jsem obvolávala všechny známé – nikdo nemohl.

Nakonec jsem zavolala Marii. „Prosím tě, můžeš mi pomoct? Matýsek má horečku a já musím do práce.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Janičko, promiň… Já už opravdu nemůžu.“

Zavěsila jsem a rozplakala se přímo v kanceláři.

Ten den jsem pochopila, že některé věci nezměním.

Dnes je Matýskovi osm let. Máme hezký vztah – jen my dva s Petrem. Marie vidí Aničku každý týden, s námi se vídá jednou za rok na narozeniny.

Občas si říkám: Je lepší mít rodinu za každou cenu? Nebo je lepší chránit sebe i své dítě před bolestí z odmítnutí?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat o lásku někoho, kdo nám ji nechce dát?