Když děti odejdou: Příběh o samotě, víře a naději

„Proč mi nevoláš? Proč se neozveš aspoň na Vánoce?“ šeptám do ticha kuchyně, kde na stole stojí dvě hrnky – jeden pro mě, druhý pro dceru, která už tři roky nepřišla. Vždycky jsem si myslela, že rodina je všechno. Že když se obětuješ, když dáváš, děti ti to jednou vrátí. Ale teď tu sedím sama, v panelákovém bytě na sídlišti v Brně, a slyším jen tikot hodin a vzdálené zvuky tramvají.

Bylo mi šedesát sedm, když jsem poprvé pocítila opravdovou samotu. Manžel mi zemřel před pěti lety na rakovinu plic. Dcery – Jana a Petra – se odstěhovaly za svými životy. Jana do Prahy za kariérou v bance, Petra do Olomouce za manželem, kterého jsem nikdy moc nemusela. První rok po manželově smrti ještě volaly, občas přijely. Pak už jen SMSky k narozeninám. A pak ticho.

„Mami, nemám čas. Mám toho moc v práci,“ říkala Jana do telefonu, když jsem jí volala na Štědrý den. „Petra má teď malé děti, nemůže jezdit tak často,“ omlouvala se druhá dcera. Ale já jsem cítila, že je něco špatně. Že jsem jim možná ublížila, aniž bych si to uvědomila. Vzpomínám si na všechny ty hádky kvůli škole, klukům, jejich volbám… Možná jsem byla moc přísná. Možná jsem chtěla jen to nejlepší.

Začala jsem chodit do kostela na Petrově. Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale potřebovala jsem někam patřit. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne. Pan farář Marek měl laskavé oči a vždycky měl čas na krátký rozhovor po mši. „Boženo, Bůh slyší každou vaši modlitbu,“ říkal mi tiše. „I když máte pocit, že jste sama, On je s vámi.“

Jednou večer jsem seděla v ložnici a dívala se na staré fotografie – holky v prvním školním dni, manžel s úsměvem u grilu na chatě v Beskydech. Slzy mi tekly po tváři a já se poprvé po letech opravdu modlila: „Bože, dej mi sílu odpustit. Dej mi sílu žít dál.“

Začala jsem psát dopisy dcerám. Neodeslané. Psala jsem jim o svých pocitech, o tom, jak mi chybí jejich smích, jejich přítomnost. Psala jsem jim i o svých chybách – o tom, jak mě mrzí všechno zlé, co mezi námi bylo. Ty dopisy mám schované v šuplíku dodnes.

Jednoho dne mě navštívila sousedka paní Novotná. „Boženo, pojďte s námi do klubu seniorů! Je tam fajn parta.“ Nechtěla jsem jít – bála jsem se nových lidí, bála jsem se odmítnutí. Ale nakonec jsem šla. A tam jsem poznala další ženy jako já – opuštěné matky, vdovy, ženy s bolestí v srdci.

Jednou jsme seděly u kávy a Marta povídá: „Víš, já už svým dětem nic nevyčítám. Každý má svůj život. Ale já mám sebe – a mám Boha.“ Ty slova ve mně zůstaly dlouho rezonovat.

Začala jsem chodit do kostela pravidelněji. Modlitba se stala mým útočištěm. Každý večer jsem děkovala za to málo, co mám – za zdraví, za střechu nad hlavou, za vzpomínky na lásku svého života.

Jednoho dne mi přišel dopis od Petry. Otevřela jsem ho roztřesenýma rukama: „Mami, promiň mi všechno to mlčení. Bylo toho na mě moc… Mám tě ráda.“ Rozplakala jsem se jako malá holka.

Za pár dní přijela Petra s dětmi. Seděly jsme spolu v kuchyni a poprvé po letech jsme si povídaly otevřeně – o bolesti, o strachu ze samoty, o tom, jak je těžké být matkou i dcerou zároveň.

Jana zatím nevolala. Ale já už necítím tu hořkost jako dřív. Naučila jsem se odpouštět – sobě i druhým.

Dnes ráno jsem si uvařila kávu a sedla si ke stolu s Biblí. Slunce svítilo do okna a já cítila klid v duši. Možná už nikdy nebudu mít rodinu pohromadě jako dřív. Ale našla jsem sílu žít dál – díky víře a díky tomu, že jsem dokázala odpustit.

Někdy si říkám: Kolik z nás starých matek čeká na zavolání svých dětí? Kolik z nás najde útěchu ve víře? A co je vlastně důležitější – být milován druhými nebo naučit se milovat sama sebe?