Když jsem musela odejít za prací do Německa: Příběh matky a dcery, které rozdělila nutnost

„Mami, proč zase odjíždíš? Proč nemůžeš zůstat doma?“ Klářin hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála ve dveřích našeho malého bytu na Žižkově, v ruce plyšového medvěda, kterého jsem jí koupila na pouti. Bylo jí dvanáct a já jsem věděla, že ji znovu zklamu.

„Klárko, já… musím. Jinak přijdeme o byt. Vždyť víš, že táta nám nepomáhá a babička má jen malý důchod.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale v očích mě pálily slzy.

„Všichni ostatní mají mámu doma! Proč já ne?“ vykřikla a zabouchla za sebou dveře do pokoje. Slyšela jsem, jak pláče. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát, zůstat s ní a nechat svět být. Ale věděla jsem, že to nejde. Dluhy za nájem se kupily, v práci mi dali výpověď a v Praze nebyla šance najít něco lepšího.

Ten večer jsem seděla s mámou v kuchyni. „Jani, uděláš to pro ni. Jednou to pochopí,“ řekla mi tiše. Ale já jsem věděla, že to nebude tak jednoduché.

O měsíc později jsem už seděla v autobuse do Drážďan. Práce uklízečky v hotelu nebyla žádný med, ale posílala jsem domů každou korunu. Klára mi psala krátké zprávy: „Ahoj mami, mám jedničku z matiky.“ „Mami, bolí mě břicho.“ „Mami, proč nejsi doma?“ Odpovídala jsem vždy rychle, ale věděla jsem, že obrazovka telefonu nenahradí objetí.

Roky plynuly. Každý návrat domů byl plný rozpaků. Klára byla čím dál uzavřenější. Jednou jsem ji slyšela říkat kamarádce: „Moje máma mě nechala samotnou, když jsem ji nejvíc potřebovala.“ Ta věta mě bolela víc než všechny noční směny dohromady.

Jednoho dne, když bylo Kláře šestnáct, přišla domů pozdě v noci. Byla opilá. „Tohle by se nestalo, kdybys byla doma!“ křičela na mě. Snažila jsem se jí vysvětlit, že všechno dělám pro ni, ale ona mě už neposlouchala.

Po maturitě odešla studovat do Brna a kontakt mezi námi byl čím dál slabší. Psala mi jen zřídka – většinou když potřebovala peníze na kolej nebo na učebnice. Já jsem se mezitím vrátila do Prahy a našla si práci v nemocnici jako sanitářka. Doufala jsem, že se naše vztahy zlepší.

Když Klára ve dvaceti osmi letech otěhotněla, poprvé po letech mě požádala o pomoc. Přijela jsem za ní do Brna a snažila se být tou mámou, kterou potřebovala. Ale mezi námi visel stín minulosti.

Jednou večer jsme seděly u stolu a ona se mě zeptala: „Mami, proč jsi mě tehdy opustila? Proč jsi nemohla najít jinou cestu?“

Dlouho jsem mlčela. „Klárko, kdybych zůstala, možná bychom neměly kde bydlet. Možná bychom neměly co jíst. Vím, že jsem ti chyběla… Ale dělala jsem to pro nás obě.“

Podívala se na mě s očima plnýma slz: „Ale já tě potřebovala víc než peníze.“

Ten večer jsme plakaly obě. Poprvé jsme si řekly všechno, co nás tolik let tížilo.

Dnes je Kláře třicet a má vlastní dceru. Naše vztahy jsou lepší, ale jizvy zůstávají. Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Byla jsem špatná matka? Nebo je někdy nutné obětovat lásku pro přežití?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková bolest někdy úplně zahojit?