Když peníze nestačí: Příběh o našem prvním bytě a rodinných ranách

„To snad nemyslíte vážně, mami?“ vyhrkla jsem, když jsme s Petrem seděli v obýváku jeho rodičů na Vinohradech. Vzduch byl těžký, ticho dusivé. Jeho matka, paní Novotná, si uhladila sukni a upřeně se na mě podívala. „Jano, vy jste dospělí. My jsme si na všechno taky museli vydělat sami.“

Petr seděl vedle mě, ruce zaťaté v pěst. Jeho otec, pan Novotný, se díval z okna a mlčel. Věděli jsme, že mají peněz dost – jejich vila, dvě auta, každoroční dovolené v Tatrách i v Chorvatsku. My jsme ale po letech podnájmů našli malý byt v Nuslích, který jsme si mohli dovolit jen s jejich pomocí na vlastní vklad. Byla to naše šance začít opravdu žít.

„Mami, vždyť je to pro vaše vnouče,“ zkusil Petr naposledy. „Ani kvůli malé Aničce?“

Paní Novotná se zamračila. „My jsme vám dali vzdělání, podporovali vás na škole. Teď je čas, abyste se postavili na vlastní nohy.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem a vztekem zároveň. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem jim pomáhala s nákupy, kdy jsem hlídala jejich psa, když jeli na wellness víkend. Najednou jsem byla cizí.

Odešli jsme do deště. Petr mlčel celou cestu tramvají domů. Já brečela. Nejen kvůli bytu, ale kvůli tomu, jak nás odřízli. Věděla jsem, že tohle už nikdy nebude jako dřív.

Začali jsme hledat jiné možnosti. Hypotéka byla vyšší, než jsme chtěli, ale nakonec nám pomohla moje maminka – prodala staré šperky po babičce a půjčila nám část peněz. Bylo mi trapně, že moje máma s důchodem nám pomáhá víc než bohatí Novotní.

Když jsme se konečně stěhovali do našeho bytu, byla jsem vyčerpaná a zároveň pyšná. Anička běhala po prázdných pokojích a smála se. Petr mě objal a zašeptal: „Zvládli jsme to sami.“

Ale jizva zůstala. Každé Vánoce u Novotných byly napjatější. Paní Novotná mi jednou mezi cukrovím řekla: „Vidíš, že jste to zvládli i bez nás.“ Usmála se tím svým způsobem, který mě vždycky bodl do srdce.

Začala jsem si všímat, že Anička k nim nechce jezdit na víkendy. „Babička je pořád na mobilu,“ říkala mi jednou večer před spaním. „A děda mě nechce pustit do pracovny.“

Petr byl čím dál víc uzavřený. Jednou v noci mi řekl: „Mám pocit, že pro ně nikdy nebudu dost dobrý syn.“

Snažila jsem se udržet rodinu pohromadě – kvůli Aničce i Petrovi. Ale pokaždé, když jsme šli k Novotným na oběd, cítila jsem se jako vetřelec. Jednou jsem zaslechla paní Novotnou, jak říká své sestře do telefonu: „Jana je moc hrdá. Myslí si, že všechno zvládne sama.“

Moje máma k nám chodila často – přinesla koláč nebo upekla bábovku s Aničkou. Nikdy si nestěžovala na peníze nebo na to, že jí chybí klid v důchodu. Jednou mi řekla: „Rodina je o tom být tu jeden pro druhého, ne o tom počítat koruny.“

Začala jsem si klást otázky: Co vlastně znamená být prarodičem? Je to jen o dárcích a návštěvách? Nebo o tom být oporou ve chvílích, kdy je to opravdu potřeba?

Jednoho dne přišel Petr domů bledý jako stěna. „Táta měl infarkt,“ řekl tiše. V nemocnici seděla paní Novotná shrbená na židli a poprvé v životě mě poprosila o pomoc: „Jano, můžeš mi přivézt věci z domu?“

Pomohla jsem jí bez váhání – ne kvůli ní, ale kvůli Petrovi a Aničce. Když se pan Novotný zotavil, pozval nás všechny na večeři. Seděli jsme u stolu a on najednou řekl: „Možná jsme udělali chybu. Možná jsme měli pomoct.“

Bylo pozdě? Nevím. Rány zůstaly a vztahy už nikdy nebyly jako dřív.

Někdy večer sedím u Aničky v pokojíčku a přemýšlím: Co když jednou budu já ta babička? Budu umět být lepší? A co vlastně znamená rodina – je to krev nebo ochota podat ruku ve chvíli nouze?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že mají prarodiče povinnost pomáhat svým dětem a vnoučatům? Nebo je lepší nechat každého bojovat za sebe?