Když rodina soudí: Příběh o šatech, které roztrhly naše vztahy

„Karolíno, co to máš na sobě?!“ ozvalo se ostře hned, jak jsem vešla na zahradu. Mamka stála u grilu s obracečkou v ruce a její pohled by dokázal rozpustit i ledovec. Vedle ní stála moje starší sestra Lucie, ruce založené na prsou, oči přimhouřené. Všichni ostatní ztichli. Táta se tvářil, že neexistuje, a švagr Petr si nervózně naléval pivo.

Bylo mi jednadvacet a poprvé jsem si dovolila přijít na rodinnou akci v šatech, které jsem si koupila za vlastní peníze. Byly sice trochu kratší a výstřih byl odvážnější, ale v tom vedru jsem se v nich cítila dobře. Navíc jsem chtěla ukázat, že už nejsem ta malá holka, kterou je třeba pořád chránit.

„Myslíš, že je tohle vhodné? Před Petrem? Před tátou?“ pokračovala mamka a já cítila, jak mi hoří tváře. Lucie přikývla: „Karolíno, trochu soudnosti by ti neuškodilo. Nejsi na diskotéce.“

Všichni čekali, co řeknu. V hlavě mi hučelo. Chtěla jsem křičet, že mám právo nosit, co chci. Ale místo toho jsem jen zamumlala: „Je mi horko…“

Mamka protočila oči a obrátila se zpátky ke grilu. „Tak si příště vezmi něco slušného. Nejsme v Americe.“

Celé odpoledne jsem seděla stranou. Nikdo se mnou pořádně nemluvil. Lucie se smála s Petrem u stolu a mamka rozdávala klobásy jako generál rozkazy. Táta se snažil být neviditelný. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastní rodině.

Vzpomněla jsem si na dětství, kdy jsme s Lucií běhaly po zahradě v plavkách a nikomu to nepřišlo divné. Kdy se to změnilo? Kdy se z nás staly cizinky?

Po jídle jsem šla do kuchyně pro vodu. Lucie mě následovala. „Karolíno, proč to děláš? Víš, jak je máma na tyhle věci háklivá.“

„Co dělám? Jen jsem si oblékla šaty,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale víš, jak to vypadá! Petr je můj manžel! Nechci, aby na tebe zíral.“

„A zíral?“ zeptala jsem se.

Lucie zrudla. „To není pointa! Prostě bys měla mít respekt k rodině.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. „A kdo má respekt ke mně?“

Lucie odešla bez odpovědi.

Večer jsem seděla na posteli ve svém dětském pokoji a slyšela tlumené hlasy z obýváku. Mamka si stěžovala tátovi: „Nevím, kde jsme udělali chybu. Dneska ty holky nemají žádnou úctu.“

Táta jen zamumlal něco o tom, že je jiná doba.

Vzala jsem mobil a napsala kamarádce Tereze: „Jsem fakt tak hrozná? Jen kvůli šatům?“ Odpověděla mi rychle: „Nejsi. Oni mají problém sami se sebou.“

Ale já si nebyla jistá.

Další den ráno mě mamka zastavila v kuchyni. „Karolíno, nechci se hádat. Ale měla bys vědět, že tohle není správné. Lidi tě budou soudit.“

„A ty mě nesoudíš?“ zeptala jsem se.

Mamka se zarazila. „Já tě chráním.“

„Před čím? Před vlastní sestrou? Nebo před tím, že bych mohla být sama sebou?“

Mamka mlčela.

Odjela jsem zpátky do Brna s pocitem prázdnoty. V tramvaji jsem sledovala svůj odraz ve skle – mladá žena v šatech, které jí sluší, ale které jsou pro její rodinu problémem.

Celý týden mi Lucie nepsala. Mamka poslala jen krátkou zprávu: „Doufám, že jsi v pořádku.“

Začala jsem přemýšlet: Proč je v Česku pořád tak těžké být jiný? Proč je ženské tělo pořád tabu? Proč je pro mámu důležitější pověst než moje pocity?

O víkendu mi volala babička: „Karolínko, slyšela jsem, že jsi měla s mámou rozepři. Víš, ona to myslí dobře… Ale ty máš právo být svá.“

Rozbrečela jsem se do telefonu.

Možná nejsem dokonalá dcera ani sestra. Ale nechci žít život podle pravidel někoho jiného.

Když jsem příští měsíc přijela domů na další oslavu, vzala jsem si dlouhou sukni a tričko – ne kvůli nim, ale protože jsem to tak cítila já sama. A když mě mamka objala na přivítanou, poprvé za dlouhou dobu jsme si rozuměly beze slov.

Ale stejně mi v hlavě zůstává otázka: Je správné ustupovat kvůli klidu v rodině? Nebo bychom měli bojovat za to být sami sebou – i když to bolí?