Když se láska změní v posměch: Bolest z ponižování od manžela

„Jano, ty jsi zase spálila večeři!“ zasmál se Petr, zatímco jsem se snažila zachránit poslední zbytky kuřete z pánve. Jeho smích mě bodal jako tisíc jehel. Bylo to už po sté, co si ze mě dělal legraci před našimi přáteli. Každý jeho vtip byl jako další úder do mého už tak křehkého sebevědomí.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se s Petrem poprvé setkali. Byl to okouzlující muž s úsměvem, který dokázal rozzářit celý pokoj. Jeho humor byl tehdy jednou z věcí, které mě k němu přitahovaly. Ale teď? Teď se zdá, že jeho vtipy jsou zaměřeny jen na mě a jejich cílem je mě ponížit.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se ho jednou večer, když jsme byli sami. „Proč si ze mě pořád děláš legraci?“

Petr se na mě podíval s výrazem, který jsem nedokázala rozluštit. „Ale Jano, to jsou jen vtipy. Nemyslím to vážně,“ odpověděl a pokrčil rameny.

Ale pro mě to vážné bylo. Každý jeho posměšek mi připomínal, že nejsem dost dobrá. Že nejsem ta žena, kterou si kdysi vzal. Možná jsem se změnila. Možná jsem už nebyla tou bezstarostnou dívkou, kterou kdysi miloval. Ale copak to znamená, že si zasloužím být terčem jeho posměchu?

Jednou jsem se svěřila své nejlepší kamarádce Lence. „Lenko, já už to nezvládám,“ řekla jsem jí se slzami v očích. „Petr mě pořád ponižuje a já nevím, co mám dělat.“

Lenka mě objala a řekla: „Jano, musíš s ním o tom mluvit. Musíš mu říct, jak se cítíš.“

A tak jsem se rozhodla. Jednoho večera, když jsme seděli u stolu a Petr začal s dalším ze svých vtipů na můj účet, jsem ho přerušila.

„Petr, dost,“ řekla jsem pevně. „Už nemůžu dál snášet tyhle vtipy. Bolí mě to a ničí naše manželství.“

Petr ztuhl a podíval se na mě překvapeně. „Jano, já… já nevěděl, že tě to tak trápí,“ řekl tiše.

„Trápí,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích. „Cítím se kvůli tomu méněcenná a ztrácím sebevědomí.“

Bylo to poprvé, co jsem mu otevřeně řekla, jak moc mě jeho chování bolí. A bylo to poprvé, co jsem viděla v jeho očích skutečnou lítost.

„Omlouvám se,“ řekl Petr a vzal mě za ruku. „Nechtěl jsem ti ublížit. Myslel jsem si, že tě ty vtipy baví stejně jako mě.“

„Ne, nebaví,“ odpověděla jsem upřímně. „Chci zpátky toho Petra, kterého jsem si vzala. Toho Petra, který mě miloval a respektoval.“

Od toho večera se Petr snažil změnit své chování. Bylo to těžké a ne vždy se mu to dařilo, ale viděla jsem snahu a to mi dávalo naději.

Ale i přes jeho snahu zůstala ve mně jizva. Jizva z pocitu méněcennosti a pochybností o sobě samé.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké být milován takový, jaký jsem? Proč musíme někdy projít bolestí, abychom si uvědomili hodnotu lásky a respektu? Možná je to otázka, na kterou nikdy nenajdu odpověď.