Když se rodina rozpadá: Příběh matky, která ztratila svou dceru

„Mami, prosím tě, už to neřeš. Prostě jsme nemohli přijít.“ Její hlas zněl odměřeně, skoro cizí. Stála jsem u okna v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívala se na šedé nebe, zatímco v telefonu mi Jana vysvětlovala, proč s Tomášem nepřišli na tatínkův šedesátý. Vždycky byla taková – přímá, ale nikdy ne chladná. Teď jsem v jejím hlase slyšela něco, co mě bodalo do srdce.

„Jano, tátovi to moc ublížilo. Čekal na tebe celý večer. Víš, že pro něj to bylo důležité…“ Snažila jsem se nebrečet, ale hlas se mi třásl. Jana mlčela. Pak jen suše řekla: „Mami, máme svůj život. Tomáš měl práci a já… prostě jsme nemohli.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct. Zůstala jsem stát v kuchyni a dívala se na prázdné talíře a nedojedený dort. Všichni příbuzní už odešli, jen já a Karel jsme seděli v tichu. Karel se díval do stolu, oči měl zarudlé. „Tohle není naše Jana,“ zašeptal.

Vzpomínám si na dobu, kdy byla malá. Jak jsme spolu pekly perníčky na Vánoce, jak mi šeptala do ucha svá tajemství. Byla moje holčička – citlivá, veselá, vždycky první, kdo pomohl babičce s nákupem nebo objal dědu po hádce. Když si našla Tomáše, byla jsem šťastná. Zdál se slušný, pracovitý kluk z Nuslí. Ale postupně jsem začala cítit, že se něco mění.

Začalo to nenápadně. Přestala jezdit na rodinné obědy. „Tomáš má rád klid,“ vysvětlovala. Pak už ani nevolala tak často. Když jsem jí jednou řekla, že mi chybí, odpověděla: „Mami, mám svůj život.“ Její slova mě bolela víc než jakákoli hádka.

Jednou jsem ji potkala v obchodě s Tomášem. Pozdravila mě rychle a spěchala dál. Tomáš se ani neusmál. V jeho očích jsem viděla něco tvrdého – jako by mě soudil za to, že vůbec existuji.

Karel to nesl těžce. „Vždyť jsme jí dali všechno,“ opakoval večer co večer. „Nikdy jsme ji nebili, vždycky jsme ji podporovali.“ Já jsem jen tiše plakala do polštáře a přemýšlela, kde jsme udělali chybu.

Jednou večer jsem se rozhodla napsat Janě dopis. Psala jsem o tom, jak nám chybí, jak nás bolí její nezájem. Odpověď přišla až za týden – krátká SMS: „Mami, už mi prosím nepiš takové věci. Nechci se hádat.“

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Když jsme ji pozvali na Vánoce, přišla jen na hodinu a pořád koukala na mobil. Tomáš seděl stranou a s nikým se nebavil. Když jsme rozbalovali dárky, Jana řekla: „My si letos dáváme jen symbolické věci.“

Po Novém roce už nevolala vůbec. Karel se uzavřel do sebe a začal trávit večery u televize. Já jsem chodila po bytě a hledala nějaký smysl v tom všem.

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Novotná: „Marie, viděla jsem Janu s Tomášem v kavárně na Vinohradech. Vypadala smutně.“ Přemýšlela jsem, jestli je opravdu šťastná – nebo jestli je pod vlivem Tomáše.

Začaly se ke mně dostávat různé drby – že Tomáš je prý žárlivý a nechce Janu pouštět k rodině. Že jí kontroluje telefon a rozhoduje o všem. Nechtěla jsem tomu věřit – vždyť Jana byla vždycky silná osobnost! Ale čím dál víc mi připadalo, že už není sama sebou.

Jednou večer zazvonil telefon. Jana plakala: „Mami… já nevím… já už nemůžu.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Co se děje?“ ptala jsem se zoufale.

„Tomáš… on nechce, abych k vám chodila. Říká, že jste mě nikdy neměli rádi… že mě jen využíváte…“ Její hlas byl zlomený.

„Janičko! To není pravda! My tě milujeme!“ křičela jsem do telefonu.

„Já vím… ale on… já už nevím, co mám dělat…“

Pak zavěsila.

Celou noc jsem nespala. Ráno jsem šla za Karlem a všechno mu řekla. Rozhodli jsme se za Janou zajít – ale když jsme zazvonili u jejich bytu na Žižkově, nikdo neotevřel.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Jana se odmlčela úplně. Každý den čekám na zprávu nebo telefonát – marně.

Někdy si říkám: Je tohle ještě naše rodina? Má vůbec smysl bojovat o vztah s někým, kdo nás odmítá? Nebo bych měla přijmout, že děti jednou odejdou a my zůstaneme sami?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl dál bojovat o dceru – nebo je lepší ji nechat jít?