Lednice, která rozdělila rodinu: Příběh o tchýni, která neodpouští

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Já jsem tady celý život a nikdy jsme lednici nedělili! Co si o sobě myslíš?“ Její hlas se nesl kuchyní jako bouřka. Stála jsem u otevřené lednice, v ruce kelímek jogurtu, a cítila, jak mi hoří tváře. Tchýně, paní Věra, byla rudá vzteky. Můj muž Petr seděl u stolu a dělal, že luští křížovku, ale koutkem oka mě sledoval.

Všechno to začalo tak nevinně. Přistěhovali jsme se s Petrem k jeho rodičům do paneláku v Brně, protože jsme šetřili na vlastní byt. Bylo to provizorium – na pár měsíců, maximálně rok. Jenže už po týdnu jsem zjistila, že sdílená domácnost není pro slabé povahy. Nejhorší byla lednice. Věra ji měla pod kontrolou jako generál: všechno mělo své místo, její domácí marmelády zabíraly celou horní polici, uzeniny se tísnily dole a moje sójové mléko se vždycky záhadně ztratilo.

Jednoho večera jsem nabrala odvahu. „Věro, co kdybychom si v lednici rozdělily poličky? Každá bychom měla svůj prostor a bylo by to přehlednější.“ Myslela jsem to dobře. Ale její pohled mě doslova přimrazil.

„Takže ti vadí moje věci? Nebo si myslíš, že ti něco beru?“ vyjela na mě. Petr mlčel. Já koktala: „Ne, jen… abychom se nehádaly…“

„Já se nehádám! Ale když už jsme u toho – tvoje tofu smrdí celou lednici! A ty tvoje bio věci… kdo to má platit?“

Od té chvíle bylo doma dusno. Věra mi přestala odpovídat na pozdrav, talíře pokládala na stůl s ranou a Petr začal trávit víc času v práci. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově. Každý den jsem přemýšlela, jestli mám ustoupit a nechat lednici být, nebo trvat na svém.

Jednou večer jsem zaslechla Věru, jak telefonuje své sestře: „Ta Lucie je rozmazlená. Myslí si, že když má vysokou školu, může nám tu dělat pořádek. Petr je pod pantoflem…“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem utéct.

Začaly drobné naschvály. Moje jogurty mizely rychleji než dřív, někdo mi přehazoval potraviny na jiné poličky. Jednou jsem našla svůj sýr v mrazáku. Když jsem se zeptala Petra, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma…“

Jednoho dne jsem to nevydržela a rozplakala se v koupelně. Volala jsem své mamince do Olomouce: „Mami, já už to nezvládám. Kvůli jedné pitomé lednici jsme na nože!“ Máma mě uklidňovala: „Zkus to vydržet, Luci. Tchýně jsou prostě takové.“

Ale já už nechtěla být ta hodná snacha, co všechno snese. Večer jsem si sedla s Petrem: „Musíš si vybrat – buď budeme mít doma pravidla pro všechny, nebo půjdu pryč.“ Díval se na mě dlouho a pak řekl: „Zkusím s mámou promluvit.“

Druhý den přišel domů dřív a zavolal nás obě do kuchyně. „Mami, Lucie tu s námi bydlí a zaslouží si respekt. Navrhuje jen rozdělit poličky v lednici – to není nic proti tobě.“ Věra se zatvářila uraženě: „Takže já už tu nemám co říct? To jste mě sem přišli vystěhovat?“

Rozplakala se. Petr ji objal a já tam stála jako zlodějka klidu. Nakonec jsme se dohodli – každá máme jednu polici a zbytek je společný. Ale vztah s Věrou už nikdy nebyl stejný.

Od té doby uplynulo půl roku. Máme s Petrem konečně svůj byt v Žabovřeskách. S Věrou si voláme jen občas a návštěvy jsou krátké a opatrné.

Někdy přemýšlím: Stálo to za to? Nebo jsem měla radši mlčet a přežít pár měsíců v tichosti? Je lepší bojovat za svůj prostor – nebo kvůli rodině radši ustoupit?

Co byste udělali vy na mém místě?