Mezi láskou a hranicemi: Jak jsem se naučila pustit syna žít jeho vlastní život

„Davide, proč mi nevoláš? Už tři dny ses neozval! Víš vůbec, jaké to je pro matku?“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně chodila po kuchyni. Hrnek s čajem se mi třásl v ruce a v hlavě mi hučelo. Davidův hlas byl unavený: „Mami, mám toho teď hodně v práci. A Eliška je taky unavená, máme toho oba dost.“

Zavěsila jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem byla ta, která všechno držela pohromadě. Po smrti manžela jsem zůstala sama s malým Davidem. Bylo mu šest let, když jsme pohřbívali jeho otce. Od té doby byl celý můj svět jen on. Všechno jsem podřídila jeho potřebám – doučování, kroužky, výlety, i když jsem na to často neměla sílu ani peníze. Moje sny o studiu psychologie nebo cestování po Evropě se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Když si David přivedl domů Elišku, byla jsem šťastná. Byla milá, tichá, trochu nesmělá. Snažila jsem se jí být oporou – pekla jsem koláče, nabízela rady ohledně domácnosti, dokonce jsem jim koupila novou pračku, když se jim stará rozbila. Jenže čím víc jsem se snažila být užitečná, tím víc jsem cítila, že mě odstrkují.

Jednou v neděli při obědě u mě doma Eliška tiše řekla: „Věro, děkujeme za všechno, ale chtěli bychom si některé věci zařizovat sami.“ David se na mě omluvně podíval. „Mami, jsme už dospělí.“

Zamrazilo mě. Co to znamená? Že už mě nepotřebují? Že mám být sama? Celý večer jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotky – David na kole, David s vysvědčením, David na maturitním plese. Všude jsem byla já a on. Kde jsem byla já sama?

Začaly mě trápit noci bez spánku. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela: Co když jim něco chybí? Co když Eliška neumí vařit svíčkovou tak jako já? Co když David zapomene na léky na alergii? Ráno jsem byla vyčerpaná a protivná i na kolegyně v knihovně.

Jednou mi zavolala sestra Jana: „Věro, nechceš jet na víkend na chatu? Potřebuješ změnu.“ Odmítla jsem – co kdyby mě David potřeboval? Ale Jana byla neodbytná. Nakonec jsem souhlasila.

Na chatě bylo ticho a klid. Večer jsme seděly u ohně a Jana mi řekla: „Věro, musíš pustit Davida žít jeho život. Jinak ztratíš sama sebe.“ Rozbrečela jsem se. „Ale co budu dělat? Celý život byl jen on.“ Jana mě objala: „Najdi si něco pro sebe. Něco, co tě bude těšit.“

Po návratu domů jsem zkusila chodit na kurzy keramiky v místním kulturním domě. Poprvé po letech jsem cítila radost z něčeho vlastního. Začala jsem si psát deník – zapisovala jsem si sny, myšlenky, vzpomínky.

David mi volal méně často. Ze začátku mě to bolelo, ale postupně jsem si zvykala. Jednou mi zavolal sám: „Mami, nechceš přijít na večeři? Eliška vaří tvůj oblíbený guláš.“

Když jsem přišla k nim domů, byla tam jiná atmosféra – klidná, partnerská. Eliška mi podala talíř a usmála se: „Věro, děkujeme za všechno, co jste pro Davida udělala.“

Cítila jsem vděčnost i smutek zároveň. Uvědomila jsem si, že moje role se změnila. Už nejsem ta hlavní postava v Davidově životě – ale pořád můžu být součástí jeho světa.

Jednou večer mi David napsal zprávu: „Mami, mám tě rád. Jsem rád, že jsi šťastná.“

Seděla jsem u okna a dívala se na hvězdy nad Prahou. Poprvé po letech jsem cítila klid.

Možná je čas začít žít i svůj vlastní život.

Kolik z vás se taky bojí pustit své děti do světa? A kolik z vás už našlo odvahu žít i pro sebe?