Moje děti mi brání v novém štěstí: Příběh rozervaného otce

„Tati, prosím tě, nedělej to!“ křičela na mě Anička, když jsem jí oznámil, že si chci vzít Lenku. Její hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stáli jsme v obýváku našeho malého bytu na Žižkově, kde jsem po rozvodu zůstal s dětmi. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Všechno začalo před dvěma lety, když jsem se po patnácti letech manželství rozvedl s Klárou. Bylo to těžké období pro nás všechny – pro mě, pro Kláru i pro naše dvě děti, Aničku a Tomáše. Snažil jsem se být dobrým tátou, i když jsem měl pocit, že každý den selhávám. Děti byly zvyklé na naši rodinu, na společné večeře, na výlety do Krkonoš i na obyčejné večery u pohádek. Najednou bylo všechno jinak.

Lenku jsem poznal v práci. Byla jiná než Klára – energická, veselá, dokázala mě rozesmát i v těch nejhorších chvílích. Po roce chození jsem si byl jistý, že s ní chci strávit zbytek života. Jenže děti to viděly jinak.

„Tati, proč musíš mít novou ženu? Nestačí ti my?“ ptal se mě Tomáš jednou večer, když jsme spolu skládali puzzle. Snažil jsem se mu vysvětlit, že člověk potřebuje někoho vedle sebe, ale jeho oči byly plné slz. „Já nechci žádnou cizí tetu doma,“ zašeptal.

Lenka se snažila. Nosila dětem jejich oblíbené sušenky, brala je do kina, dokonce jim pomáhala s úkoly. Ale Anička jí nikdy neřekla jinak než „ta paní“. Tomáš se jí vyhýbal a když už musel být v její přítomnosti, byl zamlklý a uzavřený.

Jednoho dne jsem seděl s Lenkou u stolu a ona mi položila ruku na rameno. „Martine, já tě miluju. Ale mám pocit, že mě tvoje děti nikdy nepřijmou. Nechci být důvodem jejich neštěstí.“

Mlčel jsem. Cítil jsem se rozpolcený – na jedné straně touha po novém začátku, na druhé straně odpovědnost za děti. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Děti jsou vždycky na prvním místě.“ Ale co když už nejsem jen otec? Co když chci být zase i mužem?

Konflikty doma se stupňovaly. Anička začala být drzá, Tomáš se uzavíral do sebe. Klára mi volala a vyčítala mi, že jim ničíme dětství. „Myslíš jen na sebe! Děti potřebují klid!“ křičela do telefonu.

Jednou večer jsem zaslechl Aničku plakat v pokoji. Sedl jsem si k ní na postel a pohladil ji po vlasech. „Proč jsi tak smutná?“ zeptal jsem se tiše.

„Protože už nejsme rodina,“ vzlykla. „A ty chceš být radši s ní než s námi.“

V tu chvíli jsem měl chuť všechno vzdát. Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty roky samoty po rozvodu – na prázdné večery, kdy jsem seděl u televize a přemýšlel, jestli už nikdy nebudu šťastný.

Rozhodl jsem se dát dětem čas. S Lenkou jsme svatbu odložili. Doufal jsem, že si na ni časem zvyknou. Jenže místo toho se situace ještě zhoršila. Děti začaly odmítat chodit domů, chtěly být víc u mámy. Lenka byla čím dál smutnější.

Jednoho dne přišla za mnou s kufrem v ruce. „Martine, já už to nedávám. Miluju tě, ale nemůžu bojovat s tvými dětmi každý den.“

Odešla. A já zůstal stát v prázdném bytě s pocitem naprosté bezmoci.

Dny plynuly a já se snažil najít odpověď na otázku: Kde je hranice mezi láskou k dětem a právem na vlastní štěstí? Měl jsem bojovat víc? Nebo jsem měl dát přednost dětem a vzdát se svého snu?

Dnes už je to pár měsíců od chvíle, kdy Lenka odešla. Děti jsou klidnější, ale já mám pocit, že ve mně něco umřelo. Každý večer si kladu otázku: Udělal bych to znovu stejně? Nebo bych tentokrát bojoval za svou lásku víc?

Co byste udělali vy? Má rodič právo na nové štěstí i za cenu bolesti svých dětí? Nebo je rodina vždycky na prvním místě?