Moje Tchyně Předpokládala, že Jsem Volná Chůva

S Vojtou jsme se seznámili na večírku společného přítele. Byla to jedna z těch nocí, kdy všechno prostě zapadlo na své místo. Povídali jsme si celé hodiny a na konci večera jsme oba věděli, že je to něco výjimečného. Během několika měsíců jsme byli nerozluční. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, rozhodli jsme se okamžitě vzít. Nebyla to pohádková svatba, o které jsem vždy snila, ale cítili jsme, že je to správné.

Poprvé jsem se setkala s Alenou, Vojtovou matkou, na naší svatbě. Působila příjemně, ale bylo v ní něco odsuzujícího, co jsem nemohla setřást. Dala mi úsměv s pevně sevřenými rty a rychlé objetí, ale její oči byly chladné. Přičítala jsem to nervozitě nebo stresu z toho dne.

Po svatbě jsme se přestěhovali do malého bytu ve městě. Vojta pracoval dlouhé hodiny jako architekt a já zůstávala doma a připravovala se na příchod miminka. Alena občas přišla neohlášená, přinesla zapékané pokrmy a dětské oblečení. Zpočátku jsem to oceňovala, ale brzy bylo jasné, že její návštěvy byly spíše o kontrole než o pomoci.

Když se narodila Anička, všechno se změnilo. Aleniny návštěvy byly častější a vlezlejší. Kritizovala mé rodičovské volby, od značky plenek až po to, jak často krmím Aničku. „Za mých časů jsme to dělali jinak,“ říkala tónem plným pohrdání.

Jedno odpoledne, když bylo Aničce asi tři měsíce, Alena přišla s kufrem. „Na nějakou dobu se k vám nastěhuji, abych ti pomohla,“ oznámila. Byla jsem zaskočená, ale nechtěla jsem vypadat nevděčně. Vojta si myslel, že je to skvělý nápad; věřil, že jeho matka může poskytnout tolik potřebnou podporu.

Zpočátku byla Alenina přítomnost trochu užitečná. Vařila jídla a uklízela, ale její neustálá přítomnost brzy začala být dusivá. Převzala krmení Aničky a trvala na tom, že ona ví nejlépe. Dokonce přestavěla náš byt podle svých představ bez toho, aby se zeptala.

Jednoho večera přišel Vojta domů a našel mě v slzách. „Už to nezvládnu,“ vzlykala jsem. „Tvoje matka mě dohání k šílenství.“ Snažil se mě utěšit, ale plně nechápal rozsah problému.

Zlom nastal, když Alena začala zvát své přátele bez mého svolení. Jedno odpoledne jsem přišla domů z vzácného výletu a našla skupinu žen v našem obýváku, jak se rozplývají nad Aničkou jako by byla jejich vlastní. „Tohle je moc,“ řekla jsem Vojtovi tu noc. „Musí odejít.“

Vojta neochotně souhlasil, že si s matkou promluví. Rozhovor neproběhl dobře. Alena mě obvinila z nevděčnosti a sobectví. „Jen se snažím pomoci,“ řekla s očima plnými slz. „Nevážíš si ničeho, co dělám.“

Napětí v našem domově bylo nesnesitelné. S Vojtou jsme se začali hádat častěji a náš vztah začal upadat. Alena nakonec odešla, ale škoda už byla napáchána. Napětí v našem manželství bylo příliš velké.

O rok později jsme se s Vojtou rozešli. Neustálé zasahování Aleny mezi nás vrazilo klín, který jsme nedokázali překonat. S Aničkou jsme se přestěhovaly do malého bytu na druhém konci města a já začala budovat svůj život jako svobodná matka.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že nastavení hranic od začátku mohlo zachránit naše manželství. Ale tehdy jsem byla příliš zahlcená a nezkušená na to, abych se postavila sama za sebe. Alenina dobře míněná, ale přehnaná přítomnost proměnila to, co mělo být radostným obdobím, v noční můru.