„Můj bratr mě neustále volá, aby ve mně vzbudil pocit viny: Říká, že musíme podporovat tátu“
Lenčin telefon zazvonil potřetí toho dne. Podívala se na displej a viděla, že volá její bratr Martin. Předtím než hovor přijala, si hluboce povzdechla.
„Ahoj, Martine,“ řekla a snažila se udržet neutrální tón hlasu.
„Lenko, musíme si promluvit o tátovi,“ Martinův hlas byl pevný, téměř obviňující.
„Co se děje teď?“ zeptala se Lenka, už tušila, kam tato konverzace směřuje.
„Táta potřebuje víc pomoci. Je mu 85 a už všechno sám nezvládne. Víš to,“ řekl Martin, jeho tón se mírně změkčil.
„Vím, Martine. Navštěvuji ho každý víkend, pomáhám s domácími pracemi a zajišťuji, že má vše, co potřebuje,“ odpověděla Lenka s nádechem obrany.
„To nestačí, Lenko. Potřebuje i finanční podporu. Jeho lékařské účty se hromadí a jeho důchod sotva pokryje základní potřeby,“ argumentoval Martin.
Lenka pocítila vlnu frustrace. „Nemohu mu dávat peníze, Martine. Sotva sama vycházím s penězi. Proč nepomůžeš finančně ty? Máš lepší práci než já.“
Martin si těžce povzdechl. „Přispívám už tolik, kolik mohu, ale to nestačí. Musíme to zvládnout společně.“
Lenka zatnula čelist. „Chápu, že táta potřebuje pomoc, ale nemohu dát to, co nemám. Možná bys měl zvážit omezení některých svých výdajů.“
„To není fér, Lenko. Jen se snažíš vyhnout odpovědnosti,“ odsekl Martin.
„Ničemu se nevyhýbám! Navštěvuji ho každý týden, uklízím mu dům, vařím pro něj. Jen proto, že mu nemohu dát peníze, neznamená, že nepomáhám,“ odpověděla Lenka ostře.
Konverzace skončila napjatým tichem a Lenka zavěsila telefon s pocitem vyčerpání. Svého otce milovala nade vše, ale neustálý tlak od Martina ji vyčerpával.
Později večer si Lenka sedla s šálkem čaje a přemýšlela o svém otci. Vzpomínala na dny, kdy byl silný a plný života, vždy připraven ji a Martina podpořit. Nyní byl křehký a potřeboval jejich pomoc více než kdy jindy.
Příští víkend Lenka jako obvykle navštívila otcův dům. Uklidila kuchyň, vyprala prádlo a uvařila vydatné jídlo. Když si sedli k jídlu, její otec se na ni podíval unavenýma očima.
„Děkuji ti za všechno, co děláš, Lenko,“ řekl tiše.
„Samozřejmě, tati. Jen bych si přála dělat víc,“ odpověděla s pocitem viny.
„Děláš toho hodně, miláčku. Nenech Martina tě přesvědčit o opaku,“ ujistil ji otec.
Přestože otcova slova byla uklidňující, Lenka se nemohla zbavit pocitu nedostatečnosti. Věděla, že bez ohledu na to, kolik pomoci poskytne v domácnosti, nebude to stačit na zmírnění finanční zátěže.
S přibývajícími týdny rostlo napětí mezi Lenkou a Martinem. Jejich rozhovory byly stále napjatější a pocit viny pokračoval. Lenka se cítila uvězněná v cyklu povinnosti a odporu.
Jednoho večera po dalším ostrém sporu s Martinem se Lenka rozplakala. Cítila se přemožená tíhou odpovědnosti a neustálým tlakem dělat více, než byla schopna.
Nakonec nedošlo k žádnému řešení. Finanční zátěž zůstala a vztah mezi Lenkou a Martinem se dále zhoršoval. Zdraví jejich otce se nadále zhoršovalo a navzdory jejich nejlepším snahám nemohli poskytnout veškerou potřebnou podporu.
Lenka pokračovala v návštěvách svého otce každý víkend a dělala vše pro to, aby mu život trochu usnadnila. Ale pocit viny a frustrace nikdy úplně nezmizel. Věděla, že dělá maximum, ale nikdy to nepřišlo jako dostatečné.