Můj muž žije pro svou dceru z prvního manželství. Co zbývá pro mě a našeho syna?

„Zase jdeš za Bárou?“ slyším svůj vlastní hlas, který zní ostřeji, než bych chtěla. Petr se ani neotočí od věšáku, kde si bere bundu. „Lucie, ona mě teď potřebuje. Vždyť víš, co všechno se u nich doma děje.“

Vím. Jeho bývalá žena, Jana, má nového přítele a Bára, jejich dcera, to těžce nese. Ale co náš syn Matěj? Co já? Když Petr odejde, zůstane po něm v bytě ticho, které mě dusí. Matěj sedí na koberci a skládá kostky. Má teprve tři roky a už se naučil neptat se, kde je táta.

Když jsem Petra poznala, byl upřímný. „Mám dceru. Je pro mě vším.“ Líbilo se mi to – jeho oddanost. Myslela jsem si, že když budeme mít vlastní dítě, najde si místo i pro nás. Ale teď mám pocit, že jsme jen stínem jeho minulosti.

Jednou večer sedím s Matějem v obýváku. Venku prší a já cítím v hrudi tíhu. Telefon zazvoní. „Mami, kdy přijde táta?“ ptá se Matěj tiše. „Nevím, zlato,“ odpovím a polykám slzy.

Petr přijde až pozdě večer. Voní cizím parfémem – Báry nebo Jany? Svlékne si bundu a beze slova projde kolem mě do ložnice. „Jak bylo?“ zeptám se opatrně. „Bára je úplně rozhozená. Musel jsem s ní být.“

„A co my?“ vyhrkne ze mě dřív, než to stihnu zastavit. „Myslíš někdy na nás dva? Na Matěje?“

Petr se na mě podívá unavenýma očima. „Lucie, Matěj je ještě malý. Tobě pomáhá tvoje máma, zvládáš to skvěle. Ale Bára… ta mě teď potřebuje víc.“

V tu chvíli mám chuť křičet. Vždyť já jsem tu sama! Moje máma bydlí dvě hodiny daleko a já každý den balancuju mezi prací na poloviční úvazek a péčí o dítě. Nikdo mi nepomáhá.

Začínám si všímat, že Matěj je smutnější. Ve školce se ptají, proč si pro něj nikdy nechodí tatínek. Jednou ho slyším, jak říká paní učitelce: „Můj táta má jinou holčičku.“

Večer sedíme s Petrem u stolu. „Musíme si promluvit,“ začnu nejistě.

„O čem?“ Petr je podrážděný.

„O nás. O tom, jak to teď máme nastavené. Připadám si jako chůva ve vlastním domě.“

Petr mlčí. Pak řekne: „Lucie, já nemůžu nechat Báru samotnou. Její máma je pořád v práci nebo s tím novým chlapem…“

„A co já? Já jsem taky pořád sama! A Matěj tě potřebuje stejně jako Bára!“

Petr vstane od stolu a začne chodit po kuchyni sem a tam. „Já vím, že to není ideální… Ale slíbil jsem Báře, že tu pro ni budu.“

„A co jsi slíbil mně? Co jsi slíbil našemu synovi?“

Petr se zastaví a poprvé za dlouhou dobu se na mě podívá do očí. „Já… já nevím, jak to mám udělat jinak.“

Další dny jsou jako v mlze. Petr je doma čím dál míň. Když už přijde, je duchem nepřítomný. Matěj začíná zlobit – hází hračky, vzteká se kvůli maličkostem. Večer ho držím v náručí a oba pláčeme.

Jednoho dne přijde moje kamarádka Alena na návštěvu. „Lucko, takhle to nejde dál,“ říká mi tiše v kuchyni. „Musíš mu dát ultimátum.“

Ale jak mám dát ultimátum člověku, kterého miluju? Který je roztrhaný mezi dvě rodiny?

Rozhodnu se napsat Petrovi dopis. Sedím u stolu dlouho do noci:

„Petře,

vím, že to máš těžké. Chápu, že chceš být dobrým tátou pro Báru. Ale my s Matějem tě taky potřebujeme. Každý den vidím v jeho očích smutek a nechci, aby vyrůstal s pocitem, že je méně důležitý než jeho sestra.

Prosím tě – najdi si čas i na nás. Jinak nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“

Dopis nechám na stole a jdu spát.

Ráno je Petr pryč dřív než obvykle. Celý den čekám na odpověď – zprávu, telefonát, cokoliv. Nic nepřichází.

Večer přijde domů tišeji než jindy. Sedne si ke mně na gauč.

„Četl jsem ten dopis,“ řekne tiše.

Mlčím.

„Nevím, jak to udělat správně… Ale nechci vás ztratit.“

Poprvé po dlouhé době ho obejmu a oba pláčeme.

Nevím, jestli to zvládneme. Nevím, jestli někdy budu schopná necítit žárlivost vůči malé holčičce, která za nic nemůže.

Ale jedno vím jistě – rodina není samozřejmost a každý den musíme bojovat o své místo v ní.

Má cenu bojovat za vztah, když jeden z nás žije pořád v minulosti? Co byste udělali vy na mém místě?