„Nebudu trpět kvůli dluhům tvých rodičů“ – Jak nemoc maminky rozbila mé manželství
„Tohle už dál nejde, Aleno! Nebudu trpět kvůli dluhům tvých rodičů!“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že tohle je okamžik, kdy se všechno láme.
Maminka ležela už druhý měsíc v nemocnici v Motole. Rakovina slinivky. Lékaři nebyli optimističtí, ale já se odmítala vzdát. Táta byl zoufalý, peníze na léčbu docházely a dluhy rostly. Vždycky byli skromní, nikdy si nežili nad poměry, ale teď… Teď potřebovali pomoc víc než kdy jindy.
„Tomáši, prosím tě, je to moje máma. Nemůžu je v tom nechat,“ šeptla jsem zlomeně.
„A co MY? Co naše děti? Myslíš, že máme peníze na rozhazování? Už jsme jim dali dost! Já už nemůžu, Aleno. Nechci, aby naše rodina skončila na ulici kvůli tvým rodičům!“
Jeho slova mě bodala do srdce. Věděla jsem, že má pravdu – hypotéka na byt v Modřanech, dvě děti na základce, Tomášova práce v logistice byla nejistá. Ale jak mám říct ne vlastní mámě?
Ten večer jsem seděla u okna v dětském pokoji a dívala se na spícího Honzíka a Klárku. V hlavě mi zněla slova doktorky: „Bez další léčby má vaše maminka maximálně půl roku.“
Druhý den jsem jela za tátou do nemocnice. Seděl shrbený na lavičce před pavilonem a v ruce žmoulal účtenku od léků.
„Tati, nějak to zvládneme. S Tomášem… ještě si promluvím.“
Táta jen přikývl a zadíval se do prázdna. „Nechci vám být na obtíž, Alenko. Ale já už nevím kudy kam.“
Cestou domů jsem brečela v tramvaji jako malá holka. Lidi se otáčeli, ale bylo mi to jedno. V hlavě mi vířily výčitky – byla jsem špatná dcera? Nebo špatná manželka?
Večer mě Tomáš čekal v obýváku. „Musíme si promluvit,“ začal tišeji než obvykle.
„Já vím…“
„Aleno, já tě chápu. Ale nemůžeme pořád zachraňovat tvoje rodiče. Co když přijdu o práci? Co když děti budou něco potřebovat? Kdo nám pomůže?“
„Ale co mám dělat? Máma umírá! Chceš, abych jí řekla, že jí nepomůžu?“
Tomáš se otočil ke zdi a dlouho mlčel. „Možná bys měla být teď víc s nimi…“
Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Znamenalo to snad… rozchod?
Následující týdny byly peklo. Každý den telefonáty z nemocnice, každý večer hádky doma. Děti začaly být neklidné, Honzík se počůrával ze spaní, Klárka se uzavřela do sebe.
Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za dveřmi: „Proč máma pořád brečí?“ „Nevím, asi je smutná kvůli babičce.“
Cítila jsem se roztrhaná na kusy. Táta mi volal, že už nemají na další splátku půjčky. Tomáš mi oznámil, že musíme přestat platit za mámu, jinak nezvládneme ani vlastní účty.
Jednoho dne jsem přišla domů a Tomáš seděl s kufrem v předsíni.
„Odjíždím k rodičům do Plzně. Potřebuju si to promyslet.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Děti plakaly, já taky. Najednou bylo ticho – jen tikot hodin a můj vlastní dech.
V noci jsem seděla u stolu s kalkulačkou a papírem. Počítala jsem každou korunu, kterou máme. Volala jsem sestře Janě do Brna – taky neměla peníze navíc.
Nakonec jsem prodala prsten po babičce a půjčila si od kolegyně z práce. Máma dostala další cyklus léčby – ale za jakou cenu?
Tomáš se po dvou týdnech vrátil domů pro zbytek věcí. „Aleno… já už to nedám. Potřebuju žít bez toho tlaku.“
Rozvedli jsme se během pár měsíců. Děti zůstaly se mnou, Tomáš platil alimenty a vídal je o víkendech.
Maminka zemřela na jaře. Táta se z toho nikdy úplně nevzpamatoval.
Dnes sedím večer u stolu a dívám se na fotku mámy s dětmi na chalupě v Orlických horách. Přemýšlím: Udělala bych to znovu stejně? Byla jsem špatná manželka nebo dobrá dcera? Dá se vůbec vybrat mezi rodinou, ze které pocházíte, a tou, kterou jste si založili?
Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat manželství pro rodiče – nebo bych měla myslet víc na své děti?