„Nejdřív předej dům, pak můžeš znovu randit,“ požaduje můj syn

Nikdy jsem si nepředstavovala, že mě vlastní dítě postaví do tak těžké situace. V 57 letech jsem si myslela, že jsem už všechno viděla, ale nic mě nepřipravilo na rozhovor, který jsem měla minulý týden se svým synem Jakubem.

Jakubovi je 28 let a jako mnoho mladých dospělých se snaží najít své místo ve světě. Má slušnou práci, ale životní náklady v našem městě jsou astronomické. Od doby, co dokončil vysokou školu, žije se mnou a i když jsem si jeho přítomnost užívala, vždy jsem předpokládala, že se nakonec odstěhuje a začne svůj vlastní život.

Minulou sobotu jsme seděli v obývacím pokoji, když Jakub přinesl téma mého milostného života. Od mého rozvodu před pěti lety jsem byla váhavá skočit zpět do světa randění. Ale nedávno jsem potkala někoho, kdo mě přiměl to přehodnotit. Jmenuje se Marek a je milý, vtipný a opravdu se o mě zajímá.

Zmínila jsem se o Markovi Jakubovi, očekávajíc podporující reakci. Místo toho se na mě podíval s vážností, která mě zaskočila.

„Mami,“ začal, „myslím, že je skvělé, že přemýšlíš o tom znovu randit. Ale než to uděláš, je tu něco, o čem musíme mluvit.“

Přikývla jsem, zvědavá na to, co má na srdci.

„Hodně jsem přemýšlel o své budoucnosti,“ pokračoval. „A myslím, že je čas, abys mi přepsala dům.“

Byla jsem ohromená. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.

„No,“ řekl, „stárneš a dává smysl, abych měl dům já. Tím pádem se můžeš soustředit na svůj vztah bez starostí o majetek nebo finance.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Jakube, tento dům je můj domov. Je to místo, kde jsem si vybudovala svůj život. Proč bych ti ho měla jen tak dát?“

Povzdechl si, jako by vysvětloval něco samozřejmého dítěti. „Protože je to praktické, mami. Už nepotřebuješ tento velký dům. A pokud to s Markem myslíš vážně, možná budeš chtít nakonec bydlet s ním.“

Cítila jsem směs hněvu a smutku. „Jakube, tento dům je všechno, co mi zbylo z mého manželství. Je to moje jistota. A co když to s Markem nevyjde?“

Pokrčil rameny. „Pak tu můžeš vždycky zůstat se mnou. Ale legálně by měl být dům můj.“

Nemohla jsem uvěřit jeho drzosti. „Jakube, mám tě ráda, ale takhle to nefunguje. Nemůžeš jen tak požadovat, abych ti dala svůj dům.“

Vypadal zraněně. „Nežádám, mami. Jen říkám, že to dává smysl pro nás oba.“

Rozhovor tam skončil, ale napětí zůstalo. V následujících dnech se mnou Jakub sotva mluvil. Vyhýbal se očnímu kontaktu a většinu času trávil ve svém pokoji.

Snažila jsem se k němu přiblížit, ale byl vzdálený a chladný. Srdce mi lámalo vidět náš vztah rozpadat se kvůli něčemu tak materiálnímu.

O týden později jsem dostala od Jakuba zprávu během práce: „Musíme si dnes večer promluvit.“

Žaludek se mi svíral úzkostí cestou domů. Když jsem vešla do dveří, Jakub seděl u kuchyňského stolu s hromadou papírů před sebou.

„Mami,“ řekl aniž by vzhlédl, „sepsal jsem nějaké dokumenty k přepsání domu.“

Cítila jsem knedlík v krku. „Jakube, nemůžu to udělat.“

Konečně se na mě podíval, oči plné frustrace. „Proč ne? Nevěříš mi?“

„Nejde o důvěru,“ řekla jsem tiše. „Jde o to, co je správné.“

Náhle vstal a převrátil židli. „Fajn! Pokud ti nezáleží na mé budoucnosti, možná bych měl prostě odejít!“

Slzy mi stály v očích, když jsem ho sledovala odcházet z domu. Tu noc se nevrátil domů.

Dny se změnily v týdny a Jakub se stále nevrátil. Ignoroval mé hovory a zprávy. Dům bez něj působil prázdněji než kdy jindy.

Chtěla jsem se obrátit na Marka pro útěchu, ale cítila jsem se příliš zahanbená vysvětlovat, co se stalo. Požadavek mého syna mezi námi vytvořil propast, kterou bylo těžké překonat.

Když teď sedím sama v tomto velkém domě, který kdysi působil jako domov, přemýšlím, jestli někdy bude vše jako dřív.