Nemůžeme si dovolit zaplatit za návštěvu mámy, a teď je naštvaná, protože si myslí, že ji nechceme vidět

Alex seděl u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních. Účty se hromadily a stres byl nesnesitelný. Jeho manželka, Sára, se snažila držet pohromadě kvůli jejich synovi, Františkovi, který měl příští týden páté narozeniny. Plánovali malou narozeninovou oslavu, ale byl tu jeden zásadní problém—nemohli si dovolit přivézt Alexovu matku, Elišku, na návštěvu.

Eliška žila v jiném kraji a cena letenky byla prostě mimo jejich možnosti. Alex zkoušel všechno—pracoval přesčasy, omezoval výdaje, dokonce prodával některé své věci—ale nestačilo to. Vina ho sžírala. Věděl, jak moc pro Elišku znamená vidět svého vnuka na jeho narozeniny.

Sára vešla do kuchyně s obavami ve tváři. „Mluvil jsi už s mámou?“ zeptala se tiše.

Alex zavrtěl hlavou. „Nevím, jak jí to říct. Bude tak zklamaná.“

Sára si povzdechla a sedla si vedle něj. „Musíme jí říct pravdu. Nemůžeme si to dovolit, a není to proto, že bychom ji tu nechtěli.“

Alex se zhluboka nadechl, vzal telefon a vytočil matčino číslo. Po několika zazvoněních Eliška odpověděla, její hlas byl plný tepla a nadšení.

„Ahoj mami,“ začal Alex, jeho hlas se mírně třásl. „Musím s tebou mluvit o Františkových narozeninách.“

„Ach, tak se těším, až ho uvidím!“ zvolala Eliška. „Počítám dny.“

Alexovi kleslo srdce. „Mami, my… nemůžeme si dovolit tě sem letos přivézt. Zkoušeli jsme všechno, ale prostě na to nemáme peníze.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho. Když Eliška konečně promluvila, její hlas byl chladný a vzdálený. „Takže mě tam nechcete?“

„Ne, mami, není to tak,“ prosil Alex. „Chceme tě tu víc než cokoliv jiného, ale teď si to prostě nemůžeme dovolit.“

Eliščin tón se zostřil. „Vždycky najdete peníze na jiné věci. Asi nejsem prioritou.“

Alexovi se do očí nahrnuly slzy. „To není pravda, mami. Prosím pochop to.“

Ale Eliška už měla jasno. „Vidím, jak to je,“ řekla stroze. „Sbohem, Alexi.“

Linka ztichla a Alex pocítil drtivou tíhu na hrudi. Podíval se na Sáru, která měla také slzy v očích.

„Myslí si, že ji tu nechceme,“ zašeptala Sára.

Ubíhaly dny a napětí v domě houstlo. Františkovy narozeniny přišly a i když se snažili udělat mu radost, byla cítit zřetelná smutná atmosféra. Alex se nemohl zbavit pocitu viny a selhání.

Ten večer, poté co František šel spát, dostal Alex zprávu od své sestry Izabely. Byla to fotka Elišky sedící osamoceně ve svém obývacím pokoji s výrazem zlomeného srdce.

„Myslí si, že ti na ní nezáleží,“ napsala Izabela. „Musíš to napravit.“

Ale jak to mohl napravit? Škoda už byla napáchána. Alex se cítil uvězněný v situaci bez řešení. Snažil se ze všech sil, ale nestačilo to.

Jak dny přecházely v týdny, propast mezi Alexem a Eliškou se zvětšovala. Telefonáty byly méně časté a více napjaté. Dříve teplý a láskyplný vztah byl nyní zastíněn nedorozuměním a bolestí.

Alex často hleděl na staré rodinné fotografie a přemýšlel, jak se věci mohly tak pokazit. Strašně mu chyběla jeho matka, ale nevěděl, jak překlenout propast, která mezi nimi vznikla.

Na konci nebylo žádné šťastné rozuzlení. Finanční tíseň nadále těžce doléhala na Alexe a Sáru a emocionální vzdálenost mezi Alexem a Eliškou zůstala bolestnou připomínkou toho, co ztratili.