Neviditelné trhliny: Magdino přiznání o lásce a tichu
„Proč už spolu nemluvíme?“ vyhrkla jsem jednoho večera, když Petr seděl u stolu a hypnotizoval displej svého mobilu. V kuchyni voněla večeře, kterou jsem připravovala s nadějí, že tentokrát si sedneme a budeme si povídat jako dřív. Místo toho se mezi námi rozprostřelo ticho, husté a těžké jako listopadová mlha za okny našeho panelákového bytu v Brně.
Petr se ani neotočil. „Nevím, Magdo. Prostě… nemám co říct.“ Jeho hlas byl unavený, bezbarvý. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem, jen abych prolomila to dusivé mlčení. Ale místo toho jsem jen tiše usedla naproti němu a sledovala, jak do sebe mechanicky souká bramborovou kaši.
Když jsme se před deseti lety brali na radnici v Židenicích, byli jsme plní plánů. Chtěli jsme cestovat, pořídit si chalupu na Vysočině, mít dvě děti a psa. Místo toho jsme zůstali v malém bytě, děti nepřišly a pes by tu stejně neměl kde běhat. Petr začal trávit víc času v práci a já se ponořila do svého světa knih a seriálů. Každý večer jsme seděli vedle sebe na gauči, ale byli jsme každý jinde.
Jednou v noci jsem se probudila a slyšela Petra mluvit ze spaní. „Promiň… promiň…“ šeptal. Přitiskla jsem se k němu, ale on se odtáhl. Ráno si nic nepamatoval. Cítila jsem se jako duch ve vlastním domově.
Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách, abych si srovnala myšlenky. Jednou jsem tam potkala svou starou kamarádku Janu. „Magdo, ty jsi nějaká pohublá,“ řekla mi hned na uvítanou. „Děje se něco?“
Chtěla jsem jí všechno říct – o tom, jak se s Petrem míjíme, jak mě bolí jeho nezájem, jak se bojím samoty i toho, že spolu zůstaneme jen ze zvyku. Ale místo toho jsem se jen usmála: „To víš, práce.“
Jana mě pozvala na kávu do malé kavárny na Cejlu. Povídaly jsme si o všem možném – o její dceři, o práci v nemocnici, o politice. Když přišla řeč na vztahy, řekla: „Víš, já si myslím, že lidi spolu přestávají mluvit, když už nevěří, že to má smysl.“
Ta věta mě pronásledovala celé dny. Zkoušela jsem s Petrem mluvit – ptala jsem se ho na práci, nabízela společné výlety, dokonce jsem navrhla manželskou poradnu. Vždycky jen mávl rukou: „Nech to být, Magdo. Všechno je v pohodě.“
Jednoho večera přišel domů později než obvykle. Voněl cizím parfémem. „Byl jsem s kolegy na pivu,“ řekl bez mrknutí oka. Cítila jsem v sobě směs vzteku a zoufalství. „Petře, máme problém,“ řekla jsem tiše.
„Jaký problém?“ odsekl.
„My dva… už nejsme my dva.“
Odmlčel se a pak jen pokrčil rameny: „Možná je to tak lepší.“
Ten večer jsem poprvé uvažovala o rozvodu. Seděla jsem v kuchyni u studeného čaje a přemýšlela, kde se stala chyba. Byla to moje vina? Jeho? Nebo jsme prostě oba podlehli každodennímu shonu a zapomněli pečovat o to nejdůležitější?
Začala jsem psát deník – zapisovala jsem si všechny své pocity, vzpomínky na šťastné chvíle i ty bolestné okamžiky ticha. Psala jsem o tom, jak jsme kdysi dokázali mluvit celé hodiny o všem možném – o filmech, o snech, o budoucnosti. Teď jsme spolu žili jako spolubydlící.
Jednou ráno mi Petr položil ruku na rameno: „Magdo… promiň.“
Podívala jsem se na něj – jeho oči byly unavené, ale poprvé po dlouhé době v nich byla upřímnost.
„Já už nevím, jak dál,“ řekl tiše.
„Ani já,“ odpověděla jsem.
Seděli jsme spolu u stolu a poprvé po měsících jsme si povídali – o všem i o ničem. Bylo to těžké a bolestivé, ale zároveň osvobozující.
Nakonec jsme se rozhodli dát si čas – každý sám za sebe. Petr odešel na pár týdnů k rodičům do Tišnova a já zůstala sama v bytě plném vzpomínek.
Bylo to nejtěžší období mého života. Každý den jsem přemýšlela, jestli má smysl bojovat za vztah, který už možná dávno skončil. Ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně jsme přestali předstírat.
Po měsíci se Petr vrátil. Sedli jsme si spolu ke stolu – tentokrát bez výčitek a bez očekávání.
„Chci začít znovu,“ řekl.
Nevím, jestli to zvládneme. Ale vím jedno: mlčení je horší než hádky. Mlčení zabíjí lásku pomalu a tiše.
A tak se ptám: Kolik vztahů kolem nás dusí právě tohle ticho? Kolik lidí se bojí říct pravdu – sobě i tomu druhému? Co byste udělali vy na mém místě?