Od osmnácti platím tátovi nájem. Teď čeká, že ho budu živit já.

„Tak kolik mi dáš tentokrát?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem vešel do bytu. Táta seděl u stolu, v ruce hrnek kávy a pohled upřený do novin. Ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem měl chuť otočit se na patě a odejít zpátky do deště, který venku bičoval okna paneláku. Ale místo toho jsem jen tiše položil peněženku na stůl a vytáhl tisícovku.

„To je všechno?“ zvedl konečně oči a v jeho hlase zaznělo zklamání. „Víš, že elektřina je drahá? A co voda? Myslíš si, že to tady běží zadarmo?“

Bylo mi osmnáct, když mi poprvé řekl, že už nejsem dítě. „Jsi dospělý, Tomáši. Odteď platíš nájem. Nebo si najdi něco vlastního.“ Tehdy jsem měl pocit, že mi někdo podrazil nohy. Všichni moji spolužáci ještě bydleli doma, mámy jim vařily večeře a tátové je vozili na tréninky. Já jsem si musel koupit vlastní rohlíky a počítat každou korunu.

První měsíce byly peklo. Pracoval jsem po škole v supermarketu, abych měl na nájem a jídlo. Táta mi nikdy neuvařil ani polévku, nikdy se nezeptal, jak se mám. Jen kontroloval, jestli jsem zaplatil včas. „Život není fér,“ říkával pokaždé, když jsem si dovolil protestovat. „Nikdo ti nic nedá zadarmo.“

Máma od nás odešla, když mi bylo deset. Táta tvrdil, že to bylo proto, že byla slabá. Já si ale myslím, že už tehdy věděla, jaký je. Tvrdý, neústupný, přesvědčený, že všechno musí být podle něj. Nikdy jsem ho neviděl plakat nebo se smát. Jen pracoval a vyžadoval disciplínu.

Když jsem konečně dostudoval a našel si práci v IT firmě v Praze, odstěhoval jsem se do podnájmu s kamarádem. Bylo to malé, ale moje. Poprvé jsem si mohl koupit vlastní kávu a nepočítat každou lžičku cukru. Táta mi nevolal. Nepřál mi k narozeninám ani k Vánocům neposlal pohlednici.

Až po deseti letech se ozval. „Tomáši, potřebuju pomoct,“ řekl do telefonu hlasem, který jsem skoro nepoznával. „Nemám na nájem. Můžeš mi něco poslat?“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy pro něj bylo důležitější dostat ode mě peníze než slyšet, jak se mám. Na všechny ty večery, kdy jsem seděl sám v pokoji a poslouchal jeho kroky na chodbě jako hrozbu.

„Proč bych ti měl pomáhat?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stačil zastavit.

„Jsem tvůj otec,“ odpověděl prostě. „Celý život jsem tě živil.“

Zasmál jsem se hořce. „Od osmnácti let jsi mě živil? Nebo jsem já živil tebe?“

Následovalo ticho. Pak zavěsil.

Od té doby mi volal několikrát týdně. Někdy byl prosebný, jindy vzteklý. „Máš povinnost postarat se o rodiče,“ připomínal mi zákon i morálku. Ale já si nebyl jistý ničím. V práci jsem byl úspěšný, měl jsem přítelkyni Janu a plánovali jsme společnou budoucnost. Ale pokaždé, když zazvonil telefon a na displeji svítilo „Táta“, stáhl se mi žaludek.

Jednou večer jsme s Janou seděli u vína a ona se mě zeptala: „Proč jsi na něj tak tvrdý? Je to přece tvůj táta.“

„Protože on byl tvrdý na mě,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.

„A chceš být stejný jako on?“

Ta otázka mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Nechtěl jsem být jako on – uzavřený, zatrpklý člověk, který místo lásky rozdává jen povinnosti a výčitky.

Nakonec jsem tátovi poslal peníze na nájem za jeden měsíc. Napsal jsem mu zprávu: „Pomůžu ti jednou, ale nemůžu tě živit celý život.“ Odpověď nepřišla.

Dny plynuly a já přemýšlel nad tím, co vlastně znamená rodina. Je to jen krev? Nebo něco víc? Můžeme odpustit minulost? Nebo jsme odsouzeni opakovat chyby svých rodičů?

Jednoho dne mi přišel dopis od tátova souseda: „Váš otec byl hospitalizován po infarktu.“ Seděl jsem dlouho nad prázdným papírem a nevěděl, jestli mám jet do nemocnice nebo zůstat doma.

Nakonec jsem šel. Táta ležel na lůžku bledý a slabý jako nikdy předtím.

„Tomáši…“ zašeptal.

„Jsem tady,“ řekl jsem tiše.

Dlouho jsme mlčeli. Pak mi stiskl ruku a poprvé v životě jsem v jeho očích viděl slzy.

Nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit všechno to, co bylo mezi námi špatně. Ale možná právě teď začíná něco nového.

Někdy si říkám: Co vlastně dlužíme svým rodičům? A kde končí povinnost a začíná láska?