Příliš brzy vdaná: Život mezi obětmi a prázdnotou

„Tohle není fér, Františku! Já už nemůžu!“ křičela jsem do ticha kuchyně, kde se ještě vznášel pach včerejšího guláše. František, můj manžel, seděl u stolu s novinami a ani nezvedl oči. „Eliško, nebuď hysterická. Děti potřebují klid.“ Děti… Vždycky šlo jen o děti. O Adélku a Tomáše. O rodinu, kterou jsme museli založit, protože jsem v devatenácti otěhotněla a nebylo cesty zpět. Moje máma mi tehdy řekla: „Budeš se muset vdát, Eliško. Tak to prostě je.“ A já poslechla.

Teď je mi osmačtyřicet a sedím v prázdném bytě na sídlišti v Brně-Bystrci. Adélka studuje v Praze medicínu a Tomáš pracuje v Ostravě jako programátor. František… František už tu není. Odešel před třemi lety za mladší kolegyní z práce. Prý potřeboval nový začátek. Já zůstala tady, mezi starými fotkami, prázdnými hrníčky a vzpomínkami na život, který jsem nikdy nechtěla.

Pamatuju si ten den, kdy mě František opustil. Bylo mi pětačtyřicet a doufala jsem, že až děti odejdou, budeme mít konečně čas na sebe. Že spolu začneme znovu – třeba budeme jezdit na výlety, chodit do divadla, smát se jako dřív. Ale místo toho přišel domů s kufrem v ruce a řekl: „Eliško, já už takhle dál nemůžu. Potkal jsem někoho jiného.“

Zhroutila jsem se na podlahu v předsíni a brečela tak dlouho, až jsem usnula. Ráno jsem vstala a uvařila si kávu do jeho oblíbeného hrnku. Pořád jsem doufala, že se vrátí. Že si uvědomí, co všechno jsme spolu prožili – všechny ty roky, kdy jsem vařila, prala, starala se o děti i o něj. Kdy jsem zapomněla na sebe.

Moje kamarádka Jana mi říkala: „Eliško, musíš začít žít pro sebe! Najdi si koníček, běž mezi lidi.“ Ale jak? Když celý život žijete pro druhé, zapomenete, kdo vlastně jste. Když jsem byla mladá, chtěla jsem být učitelkou češtiny. Milovala jsem knihy a psaní. Ale místo toho jsem šla pracovat do školní jídelny, abychom měli na hypotéku.

Jednou večer mi Adélka zavolala: „Mami, proč jsi nikdy nedělala to, co tě bavilo?“ Zaskočila mě ta otázka. Co jí mám říct? Že jsem neměla na výběr? Že jsem musela myslet na rodinu? Že jsem byla zbabělá?

Začala jsem chodit na procházky kolem přehrady. Pozorovala jsem páry s dětmi a přemýšlela, jestli jsou šťastní. Jestli některá z těch žen taky někdy cítí tu prázdnotu jako já. Jednou jsem potkala sousedku Martinu. „Eliško, pojď s námi do divadelního spolku! Hrajeme ochotnické představení.“ Nejdřív jsem odmítla – co bych tam dělala? Ale pak jsem šla.

Poprvé po letech jsem se smála. Bylo to trapné i osvobozující zároveň. Zjistila jsem, že pořád umím cítit radost – jen jsem ji dlouho nepoznala.

Jednou večer mi František zavolal. „Eliško, můžeme si promluvit?“ Jeho hlas byl unavený. Sešli jsme se v kavárně na České. Seděl tam naproti mně – starší, unavenější, ale pořád ten samý František.

„Omlouvám se,“ řekl tiše. „Vím, že jsem ti ublížil.“

Mlčela jsem dlouho. Pak jsem řekla: „Já už tě nepotřebuju, Františku. Naučila jsem se být sama.“

Když odešel, cítila jsem zvláštní klid. Poprvé za celý život jsem měla pocit, že patřím sama sobě.

Dneska ráno mi Adélka poslala fotku z nemocnice – usmívá se v bílém plášti a já vím, že všechno to úsilí mělo smysl. Ale zároveň si kladu otázku: Proč jsme my ženy pořád ty, kdo se obětují? Proč je štěstí vždycky až na posledním místě?

Možná je čas to změnit.

Co myslíte vy? Má smysl začít znovu i po padesátce? Nebo už je pozdě hledat vlastní štěstí?