Proč bych měla odpouštět? Příběh Anny a její matky

„Proč bych měla být zase ta hodná?“ šeptám si do tmy, zatímco v kuchyni slyším tiché kroky. Je půl třetí ráno a já už třetí noc po sobě nespím. Maminka kašle v ložnici, její dech je přerývaný a těžký. Všichni říkají, že už jí moc času nezbývá. Ale kde je Petr? Kde je ten její zlatý syn, kterého celý život stavěla na piedestal?

Vzpomínám si na dětství v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Petr byl vždycky ten šikovný, ten, co dostával jedničky a nikdy nezapomněl vynést koš. Já jsem byla ta druhá – ta, která zapomněla na úkol, rozbila hrnek nebo přišla domů pozdě. „Podívej se na Petra, Aničko,“ říkávala maminka a já cítila, jak se ve mně hromadí vztek. Nikdy jsem nebyla dost dobrá.

Teď sedím u kuchyňského stolu a dívám se na mobil. Petr mi včera napsal: „Můžeš u mámy zůstat ještě týden? V práci mám frmol.“ Jako by to byla samozřejmost. Jako by bylo normální, že já budu ta, kdo všechno zvládne. Zatínám zuby a cítím slzy v očích.

Maminka zakašle tak silně, že se rozběhnu do ložnice. Leží na boku, oči má zavřené a rty suché. „Mami, chceš napít?“ ptám se tiše. Otevře oči a chvíli mi trvá, než poznám, jestli mě vůbec poznává. „Aničko…“ zašeptá. „Jsi hodná holka.“

Hodná holka. Ta slova mě bodnou do srdce. Kde byla ta slova, když jsem je potřebovala jako malá? Když jsem plakala ve svém pokoji, protože Petr dostal nové kolo a já jen staré brusle po sestřenici? Když jsem přišla domů s rozbitým kolenem a maminka mě okřikla, že jsem nešikovná?

„Mami,“ začnu opatrně, „proč jsi měla vždycky radši Petra?“ Její pohled je najednou jasnější. „To není pravda…“ zašeptá. Ale já vím své.

Další den přijde teta Jana. Přinese bábovku a hned začne: „Aničko, jsi úžasná, jak se o maminku staráš. Petr má teď těžké období v práci.“ Snažím se neusmát ironicky. Těžké období? Já mám pocit, že se mi hroutí celý svět.

Večer sedím s maminkou u postele a ona mě chytne za ruku. „Promiň mi to všechno,“ řekne najednou a její hlas je slabý jako šepot větru. „Nevěděla jsem… byla jsem unavená… Petr byl vždycky tak snadný… ty jsi byla jiná…“

Cítím, jak mi po tváři stékají slzy. „Já už nevím, jestli ti dokážu odpustit,“ přiznávám poprvé nahlas sama sobě i jí. „Celý život jsem se snažila být jako on. Nikdy to nestačilo.“

Maminka zavře oči a já nevím, jestli mě slyšela.

Další den přijde Petr. Vypadá unaveně, ale pořád má ten svůj klidný úsměv. „Ahoj ségra,“ obejme mě letmo. „Jak to jde?“

„Jak asi?“ vyletím na něj ostřeji, než bych chtěla. „Ty jsi tady jednou za týden na hodinu a já tu trávím celé dny.“

Petr se zamračí. „Víš, že bych tu byl radši častěji… Ale práce…“

„Vždycky práce! Nebo škola! Nebo fotbal! Vždycky jsi měl něco důležitějšího!“ křičím a cítím, jak se mi třesou ruce.

Maminka otevře oči a podívá se na nás. „Nehádejte se… prosím…“

Petr si sedne ke mně a poprvé za dlouhou dobu vidím v jeho očích slzy. „Já nevím, jak to dělat správně,“ přizná tiše.

Sedíme vedle sebe v tichu a já si uvědomuji, že jsme oba ztracení ve svých rolích – on jako ten dokonalý syn, já jako ta obětovaná dcera.

Noc je dlouhá a tichá. Maminka spí neklidně a já sedím u její postele. Přemýšlím o všech těch letech – o narozeninách, které jsem slavila sama s kamarádkami, protože Petr měl vždycky přednost; o vysvědčení, která jsem schovávala do šuplíku; o tom nekonečném pocitu nedostatečnosti.

Ráno přijde lékařka z domácí péče. „Musíte si taky odpočinout,“ říká mi laskavě. „Nemůžete všechno zvládnout sama.“

Ale kdo jiný to udělá? Teta Jana má vlastní rodinu, Petr má práci… A já? Já mám jen tuhle povinnost – nebo snad trest?

Když maminka další noc odejde tiše ze světa, sedím u její postele a držím ji za ruku až do rána. Petr přijde až za svítání – oči červené od pláče.

Objímáme se a poprvé cítím, že jsme oba stejně zranění.

Teď sedím v prázdném bytě a přemýšlím: Opravdu musíme vždycky odpouštět? Je možné začít znovu bez bolesti minulosti? Co byste udělali vy na mém místě?