Slzy nevyřčených slov: Pod matčiným skleněným poklopem

„Proč nikdy neposloucháš, Lucie? Proč musíš všechno dělat po svém?“ Matčin hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak se mi v krku tvoří uzel. Bylo mi dvacet šest a přesto jsem se cítila jako malá holka, která zase něco pokazila.

„Mami, já jen… chtěla jsem ti pomoct s večeří,“ zašeptala jsem, ale ona mě přerušila mávnutím ruky.

„Pomoc? Kdybys opravdu chtěla pomoct, uděláš to tak, jak jsem ti řekla. Ale ty si vždycky myslíš, že to víš líp.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Věděla jsem, že slzy by ji jen rozčílily ještě víc. Vždycky říkala, že pláč je pro slabochy. A já jsem slaboch být nechtěla. Jenže někdy už to nešlo vydržet.

Moje matka, Alena Novotná, byla žena železné vůle. Nikdy neukázala slabost, nikdy si nestěžovala. Všechno muselo být podle ní – od toho, jak skládáme ručníky ve skříni, až po to, jaký obor si vyberu na vysoké škole. Když jsem jí oznámila, že chci studovat výtvarnou výchovu místo práva, tři dny se mnou nemluvila. Táta se mi snažil potají podstrčit čokoládu a šeptal: „To přejde, Lucko. Máma to myslí dobře.“

Jenže ono to nikdy nepřešlo. Každý můj krok byl pod drobnohledem. Každá chyba byla důkazem mé neschopnosti. A já jsem se snažila – opravdu snažila – být tou dcerou, kterou by mohla milovat bez výhrad.

Jednoho večera, když jsem se vrátila z ateliéru pozdě domů, čekala mě v obýváku. Seděla v křesle s rukama složenýma na klíně a dívala se na mě tím svým pohledem, který mě vždycky donutil cítit se menší.

„Kde jsi byla?“ zeptala se tiše.

„V ateliéru. Malovali jsme portréty…“

„A co práce? Myslela jsem, že máš pohovor.“

„Mami, já nechci do kanceláře. Chci malovat.“

Zvedla obočí a odfrkla si. „Malování tě neuživí. Kdy už to pochopíš? Život není o snech.“

Chtěla jsem jí říct, že život bez snů není životem vůbec. Ale slova mi zůstala uvězněná v krku. Vždycky mi zůstávala uvězněná v krku.

Když jsem byla malá, schovávala jsem se pod stolem v kuchyni a kreslila si na staré účtenky. Matka mi je brala a házela do koše: „Tohle je ztráta času.“ Táta se někdy usmál a řekl: „Nech ji být, Aleno. Třeba z ní bude slavná malířka.“ Ale matka jen zavrtěla hlavou.

Roky plynuly a já jsem rostla pod jejím skleněným poklopem – chráněná před světem, ale i před sebou samou. Každý můj pokus o samostatnost byl potrestán mlčením nebo výčitkami. Když jsem si našla přítele – Tomáše – matka ho nikdy nepřijala. „Není pro tebe dost dobrý,“ říkala. „Nemá pořádnou práci.“

Jednou jsme s Tomášem seděli na lavičce v parku a on mi položil ruku na rameno: „Lucko, proč jí pořád dovoluješ, aby ti ubližovala?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Byla to moje matka. Milovala mě po svém – tvrdě a bez kompromisů.

Jednoho dne přišla poslední kapka. Přinesla jsem domů obraz – autoportrét plný barev a bolesti. Matka ho vzala do ruky, chvíli si ho prohlížela a pak ho položila na stůl.

„Tohle jsi ty?“ zeptala se.

Přikývla jsem.

„Vypadáš tam smutně.“

„Protože jsem smutná.“

Poprvé za celý život jsem jí to řekla nahlas. Poprvé jsem se nebála její reakce.

Chvíli bylo ticho. Pak vstala a odešla do ložnice. Dveře za ní tiše zaklaply.

Seděla jsem u stolu a dívala se na svůj obraz. Slzy mi stékaly po tvářích a já si uvědomila, že už nemůžu dál žít pod jejím skleněným poklopem.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla k Tomášovi. Matka mi nevolala. Ani já jí nepsala.

Bylo to těžké období. Každý den jsem bojovala s pocitem viny i úlevy zároveň. Tomáš mě držel za ruku a šeptal: „Teď už můžeš dýchat.“

Po několika týdnech mi přišel dopis od matky:

„Lucko,
nevím, kde jsem udělala chybu. Možná jsem tě chtěla až moc chránit před světem i před sebou samou. Ale teď vidím, že jsi dospělá žena a musíš žít svůj život. Odpusť mi všechno zlé.
Máma“

Četla jsem ta slova znovu a znovu a nevěděla, jestli mám plakat nebo se smát.

Dnes už spolu mluvíme častěji. Není to dokonalé – nikdy nebude – ale poprvé mám pocit, že mě vidí takovou, jaká opravdu jsem.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Je možné odpustit všechna ta nevyřčená slova? A kolik odvahy stojí být konečně sám sebou?