Stíny otcovy nepřítomnosti: Návrat po dvaceti letech
„Tak co, Aničko, jak se ti daří?“ Jeho hlas byl cizí, skoro jako by patřil někomu jinému. Seděl naproti mně v malé kavárně na Smíchově, ruce nervózně svíral kolem hrnku s kávou. Venku pršelo a kapky bubnovaly na okno, jako by chtěly přehlušit ticho mezi námi. Bylo mi dvacet sedm a svého otce jsem neviděla dvacet let. Odešel, když mi bylo sedm. Bez vysvětlení. Bez rozloučení. Jen tiché prásknutí dveří a mámin pláč.
„Jmenuju se Anna,“ opravila jsem ho tiše. Nikdy mi neříkal Aničko. To byla mámina přezdívka. On mě vždycky oslovoval jen jménem, krátce a stroze. Vzpomněla jsem si na jeho tvář, jak mizí ve dveřích našeho panelákového bytu v Modřanech. Tehdy jsem nechápala, proč odchází. Dnes už jsem věděla, že to nebylo kvůli mně. Ale stejně to bolelo.
„Promiň, Anno,“ řekl a zadíval se do stolu. „Víš, je to už dlouho…“
„Dvacet let,“ přerušila jsem ho. „Dvacet let jsi se neozval. Ani na Vánoce, ani na narozeniny. A dneska… víš vůbec, proč jsme tady?“
Zvedl ke mně oči, unavené a prázdné. „Chtěl jsem tě vidět.“
„Dnes mám narozeniny,“ řekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „To jsi nevěděl?“
Zavrtěl hlavou. „Ne… promiň.“
V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale něco mě drželo na místě – možná zvědavost, možná touha konečně slyšet odpovědi na otázky, které mě pronásledovaly celé dětství.
„Proč jsi odešel?“ zeptala jsem se tiše.
Mlčel dlouho. Venku projel tramvají zvonící řidič, někdo v kavárně se zasmál. „Byl jsem zbabělec,“ řekl nakonec. „Nezvládl jsem to s mámou… hádali jsme se pořád. Myslel jsem, že když odejdu, bude vám líp.“
„Bylo nám hůř,“ odpověděla jsem bez váhání.
Vzpomínky na máminy slzy, na prázdné místo u stolu, na to, jak jsem si ve škole vymýšlela historky o tom, kde je táta – prý pracuje v zahraničí, prý je nemocný… Nikdo mi nevěřil.
„Víš, kolikrát jsem tě chtěla najít?“ pokračovala jsem. „Ale máma mi to zakazovala. Prý jsi nás opustil a už tě nepotřebujeme.“
Otec sklopil hlavu. „Možná měla pravdu.“
„A proč jsi přišel teď?“
Pokrčil rameny. „Jsem nemocný,“ přiznal tiše. „Chtěl jsem tě vidět… než bude pozdě.“
Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Najednou jsem nevěděla, co říct. Všechna zloba a bolest se ve mně mísily s lítostí a strachem.
„Co čekáš?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Nevím,“ přiznal upřímně. „Možná jen… abys mi odpustila.“
Zasmála jsem se hořce. „Odpustit? To není tak jednoduché.“
V hlavě mi běžely vzpomínky – jak mě máma vodila do školky sama, jak jsme neměly peníze na školní výlet, jak jsem si přála, aby mě někdo přišel podpořit na vystoupení v ZUŠce… Nikdy tam nebyl.
„Víš, co je nejhorší?“ zeptala jsem se ho tiše. „Že když jsi odešel, myslela jsem si, že za to můžu já.“
Otec zvedl hlavu a v očích měl slzy. „To nikdy nebyla tvoje vina.“
„Ale já tomu věřila,“ řekla jsem tvrději, než jsem chtěla. „A trvalo mi roky, než jsem si to přestala vyčítat.“
Chvíli jsme mlčeli. Venku déšť zesílil a kavárna se začala pomalu vyprazdňovat.
„Máš někoho?“ zeptal se najednou.
Přikývla jsem. „Mám přítele. Jmenuje se Tomáš.“
„A… je na tebe hodný?“
Usmála jsem se smutně. „Je lepší táta pro našeho psa než ty pro mě.“
Otec se pousmál, ale v jeho úsměvu byla bolest.
„Chtěl bych to napravit,“ řekl tiše.
„To už nejde,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale možná… možná můžeme začít znovu. Jako dva dospělí lidé.“
Přikývl a podal mi ruku přes stůl. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem ji přijala.
Když jsme vyšli z kavárny do deště, cítila jsem zvláštní klid i smutek zároveň. Věděla jsem, že některé rány už nikdy nezmizí – ale možná je čas přestat je rozškrabávat.
Doma večer sedím u okna a dívám se na kapky stékající po skle. Přemýšlím o tom všem – o mámě, o otci, o sobě samé.
Možná není odpuštění o tom zapomenout na bolest. Možná je to jen rozhodnutí jít dál navzdory ní.
Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit někomu, kdo vás opustil? Nebo jsou některé rány příliš hluboké?