„Synu, jsi šťastný?“ – Návrat do domu bývalé tchyně po rozvodu s Janem

„Tak co, Aleno, jsi šťastná?“ Její hlas mě zaskočil. Seděla jsem na staré pohovce v panelákovém bytě na Proseku, kde jsem kdysi trávila nedělní obědy s Janem. Paní Libuše, moje bývalá tchyně, mi podávala hrnek čaje s medem a dívala se na mě těma svýma hlubokýma očima, ve kterých se mísila zvědavost a smutek.

„Nevím, jestli je to správná otázka,“ odpověděla jsem tiše a snažila se skrýt třesoucí se ruce. Byla jsem tu poprvé od rozvodu. Všechno bylo stejné – záclony s krajkou, porcelánové sošky na poličce, fotografie Jana z maturitního plesu. Jen já jsem byla jiná. Rozbitá, unavená, ale snad i silnější.

Libuše si povzdechla a usedla naproti mně. „Víš, když jsi mi volala, že už s Janem nejste spolu… měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Ale pak jsem si uvědomila, že možná nejsem jediná.“

Zavládlo ticho. Slyšela jsem tikot hodin a vzdálené zvuky tramvají. Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Janem. „Proč nikdy neposloucháš? Proč je ti všechno jedno?“ křičel tehdy. Já už neměla sílu odpovídat. Všechno mezi námi bylo vyčerpané.

„Myslíš si, že jsi udělala chybu?“ zeptala se Libuše najednou. Její otázka mě bodla do srdce.

„Nevím,“ přiznala jsem. „Možná jsme oba udělali chyby. Ale už jsme spolu nemohli být.“

Libuše se zadívala z okna. „Víš, já jsem taky nebyla dokonalá manželka. Tvůj tchán… byl složitý člověk. Někdy mě mrzí, že jsem neměla odvahu odejít dřív.“

Překvapilo mě to. Nikdy předtím o svém manželství nemluvila otevřeně. Vždycky byla ta silná žena, která všechno zvládne.

„A Jan? Jak se má?“ zeptala jsem se opatrně.

Libuše pokrčila rameny. „Tvrdí, že je v pohodě. Ale víš, jak to je… Synové nikdy neřeknou všechno svým matkám.“

Zasmála jsem se hořce. „Ani svým ženám.“

Chvíli jsme mlčely a popíjely čaj. Pak Libuše vstala a přinesla mi fotku – byla na ní malá holčička s copánky a širokým úsměvem.

„To jsi ty,“ řekla tiše. „Našla jsem to ve starých albech. Byla jsi tak šťastná…“

Podívala jsem se na sebe z minulosti a najednou mě zaplavila vlna smutku i něhy. Kde se ta holčička ztratila? Kdy jsem přestala věřit, že všechno dobře dopadne?

„Víš, Aleno,“ začala Libuše opatrně, „já tě nikdy nevinila za to, co se stalo mezi tebou a Janem. Lidi si myslí, že tchyně musí stát za svým synem za každou cenu… Ale já vím, že vztah je vždycky o dvou.“

Přikývla jsem a cítila, jak mi po tváři stéká slza. „Děkuju… To jsem asi potřebovala slyšet.“

Libuše mě pohladila po ruce. „Vždycky tu pro tebe budu. I když už nejsi moje snacha… pořád jsi součást rodiny.“

V tu chvíli jsem pochopila, jak moc mi chyběla tahle jednoduchá lidská blízkost. Po rozvodu jsem ztratila nejen manžela, ale i celou jeho rodinu – nedělní obědy, společné výlety na chatu u Sázavy, smích u vánočního stolu.

„Myslíš si, že někdy dokážeme opravdu odpustit?“ zeptala jsem se tiše.

Libuše se zamyslela. „Možná ne úplně… Ale můžeme se naučit žít s tím, co bylo.“

Večer se pomalu chýlil ke konci. Loučila jsem se s pocitem zvláštní úlevy i bolesti zároveň. Když jsem vyšla ven do chladné noci a nadechla se čerstvého vzduchu, hlavou mi běžela jediná otázka:

„Je možné začít znovu – i když už nikdy nebudeme stejní?“

Co myslíte vy? Dá se odpustit minulosti a najít nové štěstí? Nebo nás staré rány budou pronásledovat navždy?