„Táto, ty se starej o naše peníze!” – Rozhodnutí, které mi vzalo svobodu

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho slova. Seděli jsme u kuchyňského stolu, kde ještě před chvílí voněla večeře, ale teď se vzduch naplnil napětím. Honza se na mě ani nepodíval, jen si nervózně pohrával s hrnkem. „Táta to zvládne líp než my. On ví, jak s penězi zacházet. Od teď mu budeme dávat všechny naše úspory a on nám bude posílat, co budeme potřebovat.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozestoupila zem. Vždycky jsme všechno řešili spolu – účty, nákupy, plány na dovolenou. Najednou jsem měla být jen někdo, kdo čeká na kapesné? „A co když budu něco potřebovat? Co když budu chtít koupit dětem nové boty nebo zaplatit kroužek?“ ptala jsem se zoufale.

Honza pokrčil rameny. „Stačí říct tátovi. On ti peníze pošle.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Jak tohle mohl udělat? Proč se mě nezeptal? Vždyť jsme partneři! Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malé kapli v Českém Krumlově, na sliby o důvěře a společné cestě životem. Teď jsem měla pocit, že stojím sama na rozcestí a on už jde jinudy.

Dny plynuly a já se učila žít v novém režimu. Každý nákup byl malou bitvou. Když jsem chtěla koupit dětem Aničce a Matýskovi nové zimní bundy, musela jsem nejdřív napsat Honzovu otci, panu Novákovi. Ten mi odepsal strohou SMS: „Kolik to bude stát?“ Připadala jsem si jako žadatelka o grant, ne jako matka rodiny.

Jednou večer přišel Honza domů později než obvykle. Seděla jsem u stolu s účtenkami a snažila se dopočítat, jak vyjdu do konce měsíce. „Honzo, takhle to dál nejde,“ řekla jsem tiše. „Necítím se tady už jako doma. Nemůžu pořád prosit o peníze na každou blbost.“

Zvedl oči od telefonu a povzdechl si. „Mami říkala, že to takhle mají všichni v rodině. Táta vždycky všechno řídil.“

„Ale já nejsem tvoje máma! Já chci mít kontrolu nad svým životem! Chci vědět, že když budu potřebovat něco pro děti nebo pro sebe, nemusím to nikomu vysvětlovat!“

Rozhovor skončil hádkou. Děti plakaly za dveřmi pokoje a já měla pocit, že se mi život rozpadá pod rukama. Začala jsem si všímat, jak se měním – byla jsem podrážděná, nervózní, bála jsem se cokoli koupit bez povolení. Přestala jsem chodit s kamarádkami na kávu, protože jsem neměla na útratu.

Jednoho dne mě ve školce oslovila maminka jednoho z Matýskových kamarádů, Petra: „Lucko, jsi v pohodě? Poslední dobou jsi nějaká smutná.“

Rozbrečela jsem se přímo před ní. Všechno ze mě vypadlo – jak musím žádat o peníze, jak se cítím bezmocná a ponížená. Petra mě objala a řekla: „Tohle není normální. Musíš si stát za svým.“

Začala jsem hledat informace – četla jsem články o finanční závislosti žen na mužích, o tom, jak je důležité mít vlastní účet i vlastní příjmy. Připadala jsem si jako někdo, kdo se probouzí z dlouhého spánku.

Jednoho večera jsem seděla s Honzou u stolu a položila před něj papír s rozpočtem: „Chci mít svůj účet. Chci mít přístup k polovině našich peněz. Jinak nevím, jestli spolu můžeme dál být.“

Honza byl v šoku. „To přece nemyslíš vážně! Táta by to nepochopil.“

„Ale já už nechci žít podle toho, co chce tvůj táta! Chci žít podle sebe.“

Následovaly týdny plné hádek, ticha i slz. Nakonec Honza souhlasil – ne snad proto, že by mě chápal, ale protože viděl, že jinak odejdu.

Založila jsem si vlastní účet a poprvé po dlouhé době jsem si koupila něco jen pro sebe – knížku od Aleny Mornštajnové. Když jsem ji držela v ruce, cítila jsem zvláštní směs radosti a smutku.

Dnes už je všechno jinak. S Honzou jsme stále spolu, ale náš vztah je poznamenaný touhle zkušeností. Důvěra se těžko vrací.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Jak dlouho je žena schopná obětovat vlastní svobodu pro klid v rodině? A kde je ta hranice mezi láskou k druhým a láskou k sobě?