Všechno pro rodinu? Jak jsem zjistila, že láska nestačí
„Mami, už to prosím tě nedělej. Lucie je z toho nešťastná.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už třetí den. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou, když krájím cibuli na guláš. Vždyť jsem to dělala celý život – vařila jsem pro Tomáše, pro jeho sestru Kláru, pro jejich otce, dokud byl ještě mezi námi. Po odchodu do důchodu před třemi lety jsem si myslela, že konečně budu mít čas dělat to, co mám ráda – starat se o rodinu, rozmazlovat je domácími jídly. Jenže teď mám pocit, že všechno bylo špatně.
Začalo to nenápadně. Tomáš s Lucií se přestěhovali do většího bytu v Modřanech, jen pár zastávek tramvají ode mě. Nabídla jsem se, že jim občas uvařím, když mají oba dlouhé směny v práci. „To by bylo skvělé, mami,“ usmál se Tomáš a Lucie přikývla. První měsíce byli nadšení – nosila jsem jim polévky, pečené maso, buchty. Klára si občas přišla pro krabičku svíčkové, ale většinou měla svůj život a moc se neukazovala.
Jenže pak se něco změnilo. Lucie začala být odměřená. „Děkujeme, ale dneska jsme si objednali pizzu,“ řekla mi jednou ve dveřích a já stála s hrncem guláše v ruce jako blázen. Tomáš se mi omluvil pohledem, ale nic neřekl. Další týden jsem jim nechala jídlo na chodbě, protože mi ani neotevřeli.
Začala jsem si všímat detailů – Lucie už mi nepsala zprávy s poděkováním, Tomáš byl nervózní, když jsem přišla neohlášeně. Jednou jsem zaslechla jejich rozhovor přes pootevřené dveře: „Já už to nevydržím, pořád nám sem nosí jídlo, máme plnou lednici a já chci taky vařit! Má pocit, že bez ní nezvládnu domácnost.“
Zamrazilo mě. Vždyť já jen chtěla pomoct! Celý život jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Po smrti manžela jsem se upnula na děti – byla to jediná jistota v mém životě. Když odešli z domu, zůstala jsem sama v tichém bytě na sídlišti. Prázdné večery jsem vyplňovala vařením a pečením – aspoň něco mělo smysl.
Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Mami, můžeme si promluvit?“ Seděli jsme u mě v kuchyni, kde to vonělo po čerstvém chlebu. „Lucie je z toho unavená. Má pocit, že jí zasahuješ do domácnosti. Chce si vařit sama…“ Snažil se být jemný, ale já cítila jen bodavou bolest v hrudi.
„Takže už mě nepotřebujete?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem to stihla promyslet.
Tomáš sklopil oči: „To není pravda… Jen bychom chtěli mít víc prostoru.“
Zůstala jsem sedět u stolu dlouho poté, co odešel. Přemítala jsem nad tím, kde se stala chyba. Vždyť jsem jen chtěla být užitečná! Proč je tak těžké najít své místo ve vlastní rodině?
Další dny byly prázdné. Klára mi volala jen občas – měla novou práci a přítele. Připadala jsem si nepotřebná a stará. Zkusila jsem se přihlásit do klubu důchodců na Praze 12, ale mezi cizími lidmi jsem byla nesvá.
Jednoho večera mi přišla zpráva od Lucie: „Děkujeme za všechno, co pro nás děláte. Opravdu si toho vážíme, ale chceme si zkusit žít po svém.“
Seděla jsem u okna a dívala se na rozsvícené paneláky naproti. Přemýšlela jsem o tom, jak těžké je pustit děti z hnízda – i když už dávno odletěly. Možná jsem byla příliš vtíravá? Možná bych měla najít smysl někde jinde než v jejich životech?
Začala jsem chodit na procházky do Modřanské rokle a pomalu si zvykala na samotu. Občas jsem upekla bábovku a donesla ji sousedce paní Novotné – ta byla vždycky vděčná a ráda si popovídala o starých časech.
Jednou za čas mě Tomáš s Lucií pozvali na oběd – tentokrát vařila Lucie a já ji pochválila za výbornou svíčkovou. Usmála se a poprvé za dlouhou dobu jsme si povídaly jako dvě dospělé ženy.
Možná je to tak správně – možná musím najít nový smysl života mimo svou rodinu. Ale někdy večer si stejně položím otázku: Kde je hranice mezi láskou a vtíravostí? A proč je tak těžké přijmout, že už nejsem potřeba tak jako dřív?