Žádné soukromí před vlastní dcerou: Když se máma znovu zamiluje

„Mami, kde jsi byla včera večer? Zase jsi přišla až po půlnoci.“ Norin hlas mě zastihl ve chvíli, kdy jsem si v kuchyni nalévala kávu. Její pohled byl podezřívavý, skoro jako když mi bylo patnáct a ona byla moje máma. Jenže teď je to obráceně. Já jsem ta, kdo se plíží domů potichu, aby nevzbudila pozornost.

„Byla jsem s kamarádkou na víně,“ zalžu bez mrknutí oka. Vím, že to není fér, ale co mám dělat? Nora je dospělá, už jí je pětadvacet, ale pořád mě vidí jen jako svou mámu, která má být doma a čekat, až ona přijde z práce nebo z večírku. Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset svůj vlastní život skrývat před vlastní dcerou.

Když mi bylo čtyřicet a rozvedla jsem se s Petrem, slíbila jsem si, že se budu věnovat hlavně Noře. Byla tehdy v pubertě a rozvod ji zasáhl víc, než jsem čekala. Byla na mě naštvaná, že jsem tátu „vyhnala“, i když to nebyla pravda. Petr měl už dávno jinou a já jsem jen nechtěla dál předstírat. Ale Nora to viděla jinak. Roky jsme spolu žily samy v našem malém bytě na Žižkově. Já chodila do práce na úřad, ona do školy. Večer jsme si pouštěly filmy a jedly pizzu. Byly jsme tým.

Jenže čas běžel. Nora odmaturovala, šla na vysokou a já najednou měla večery sama pro sebe. Občas jsem zašla na rande – s Honzou z práce, s Michalem ze seznamky – ale nikdy jsem to nedotáhla dál. Vždycky jsem měla pocit, že bych tím Noře ublížila. Že by mě přestala brát vážně. A tak jsem zůstávala sama.

Až do loňského podzimu. To jsem potkala Františka – Frantu – v knihovně. Smál se na mě přes regál s detektivkami a já si připadala jako holka na střední. Pozval mě na kávu a já šla. Pak na procházku do Stromovky. Pak do kina. A najednou jsem se přistihla, že se těším na jeho zprávy víc než na cokoli jiného.

Jenže jak to říct Noře? Když jsem jí jednou naznačila, že bych možná mohla začít zase randit, jen protočila oči: „Mami, prosím tě, vždyť jsi už stará na takový věci.“ Zasmála jsem se tomu tehdy, ale v noci jsem brečela do polštáře. Proč bych nemohla být šťastná i já?

A tak jsem začala lhát. Franta mi psal básničky do SMSek a já je mazala dřív, než by je Nora mohla zahlédnout. Když mě pozval na víkend do Českého ráje, vymyslela jsem služební cestu do Brna. Připadala jsem si směšně – čtyřicet jedna let a schovávám se před vlastní dcerou!

Jednou večer jsem seděla s Frantou v jeho kuchyni a povídali jsme si o všem možném. „Proč jí to neřekneš?“ zeptal se tiše. „Protože mám strach,“ přiznala jsem poprvé nahlas i sama sobě. „Strach, že mě odsoudí. Že mě přestane mít ráda.“

Franta mě pohladil po ruce: „Ale ty máš právo být šťastná.“

Jenže realita byla jiná. Každý den jsem žila ve stresu, že mě Nora odhalí. Jednou přišla domů dřív a našla v předsíni cizí pánskou bundu. „Kdo tu byl?“ ptala se podezíravě.

„To je od souseda, půjčil mi ji,“ zalhala jsem zase.

Začala být ještě podezřívavější. Kontrolovala mi telefon, ptala se kamarádek, jestli o něčem nevědí. Jednou dokonce sledovala moje zprávy na Facebooku.

Nakonec to prasklo úplně banálně – zapomněla jsem vypnout Frantovu SMS: „Děkuju za krásný večer, lásko.“ Nora stála ve dveřích mého pokoje s telefonem v ruce a v očích měla slzy.

„Takže ty máš někoho? A lžeš mi?“ vyhrkla.

Chtěla jsem jí všechno vysvětlit, ale ona utekla z bytu a nebrala mi telefon celý víkend.

Bylo mi mizerně. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Franta mi volal a já mu jen brečela do telefonu.

V pondělí večer přišla Nora domů. Mlčela dlouho, pak řekla: „Proč jsi mi to neřekla?“

„Protože jsem měla strach,“ šeptla jsem.

Sedly jsme si spolu ke stolu a poprvé po letech jsme si povídaly upřímně – o tom, jak těžké bylo být sama, jak moc jsem se bála jejího odmítnutí i toho, že už nikdy nebudu šťastná.

Nora plakala a pak mě objala: „Já jen nechci přijít o tebe…“

A tak jsme začaly znovu – tentokrát upřímněji. Franta přišel na večeři a Nora ho přijala s rezervovaným úsměvem. Ale aspoň už nemusím lhát.

Někdy si říkám: Proč je pro nás tak těžké dovolit svým rodičům být šťastní? A proč máme pocit, že musíme svůj život obětovat dětem až do konce? Co myslíte vy?