Zpověď zrádce: Není mi odpuštění

„Tomáši, ty jsi to věděl? Ty jsi to fakt nevěděl?“ Lánin hlas se mi zarývá do mozku jako rezavý hřebík. Stojím v předsíni našeho bytu na Vinohradech, v ruce držím klíče, které se mi třesou mezi prsty. Její oči jsou zarudlé od pláče a já vím, že už zase přišla noc, kdy se všechno vrací. Noc, kdy se minulost dere do přítomnosti a já nemůžu dýchat.

Všechno to začalo před lety, když jsme se sešli s Honzou a Lánou v hospodě U Tří růží. Honza byl vždycky ten, komu všechno šlo – měl skvělou rodinu, studoval práva na Karlovce, byl kapitánem florbalového týmu. Já jsem byl ten druhý, ten, co se vždycky snažil dohnat jeho stín. A pak přišla Lána. Dlouhé černé vlasy, smích, který rozsvítil celou místnost. Byla jako divoká kočka – nezkrotná, krásná, nepolapitelná. A já jsem ji chtěl. Chtěl jsem ji víc než cokoli jiného na světě.

Ale ona si vybrala Honzu. Ne pro jeho peníze nebo postavení – on si všechno vybojoval sám – ale pro jeho laskavost a sílu. Když jí požádal o ruku v kině Světozor před všemi přáteli, měl jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Všichni tleskali, smáli se a já jsem jen seděl a v hlavě mi hučelo: „Proč ne já? Proč nikdy ne já?“

Když mě Honza požádal, abych mu šel za svědka, souhlasil jsem. Ale v hlavě mi už klíčila myšlenka na pomstu. Nevěděl jsem, jestli Lánu opravdu miluju, nebo jestli chci jen dokázat, že i já můžu mít něco, co měl on. Možná obojí.

Na rozlučce se svobodou jsem to rozjel. Honza nechtěl jít do stripbaru – říkal, že to není jeho styl. Ale já jsem ho tam dotáhl. Naléval jsem mu panáky jednoho za druhým, dokud nebyl úplně mimo. Pak jsem zavolal Kláru – známou z gymplu, která tam pracovala. Poprosil jsem ji o laskavost: „Jen si k němu lehni na gauč, až usne. Nic víc.“

Ráno tam Lána přišla – přesně podle plánu. Viděla Honzu s cizí holkou v náručí a svět se jí zhroutil pod rukama. Honza brečel, prosil ji o odpuštění, ale ona byla neoblomná. Svatba byla zrušená.

Honza mě nikdy neobvinil. Seděli jsme spolu na lavičce v Riegrových sadech a on jen tiše řekl: „Tomáši, já už nevím, co mám dělat.“ Já jsem mu lhal do očí: „Nic si nepamatuju, taky jsem byl úplně mimo.“

Lána se ke mně začala vracet častěji – nejdřív jen kvůli útěše, pak kvůli blízkosti. Plakala mi na rameni, mlátila mě pěstmi do hrudi a křičela: „Proč je život tak nespravedlivý?“ Já jsem ji objímal a šeptal: „Všechno bude dobré.“

Ale nebylo. Honza začal mizet – nejdřív z večírků, pak z práce, nakonec i ze života. Když mi zavolala jeho máma a řekla: „Honza měl autonehodu…“ – věděl jsem hned, že to nebyla náhoda. Vjel přímo do stromu u silnice na Beroun.

Na pohřbu stála Lána vedle mě a třásla se jako osika. Její rodiče ji museli držet za ruce, aby si neublížila. Já jsem stál jako socha a díval se na rakev svého nejlepšího přítele. V hlavě mi běželo: „Tohle je moje vina.“

Čas plynul dál. Lána se ke mně nastěhovala – nejdřív jen na pár nocí týdně, pak už natrvalo. Vzali jsme se v kostele svatého Ludmily na náměstí Míru. Všichni nám gratulovali – prý jsme krásný pár. Narodil se nám syn Matyáš a pak ještě Adam.

Ale štěstí? To nikdy nepřišlo. Každou noc se mi Honza vrací ve snech – stojí u postele a mlčí. Jen mě pozoruje těma svýma modrýma očima plnýma bolesti a výčitek.

Lána je pořád krásná – ale v očích má stín smutku, který tam dřív nebyl. Někdy ji přistihnu, jak hladí Matyášovy vlasy a šeptá: „Jsi celý táta…“ A já vím, že nemyslí mě.

Moje máma mi jednou řekla: „Tomáši, člověk může utéct před vším – ale před vlastním svědomím nikdy.“ Zkoušel jsem všechno – chodil jsem do kostela na zpověď, zapaloval svíčky za Honzu na Olšanských hřbitovech, dokonce jsem si domluvil terapii u psychologa. Ale nic nepomáhá.

Někdy mám pocit, že bych měl všechno říct Láně pravdu – že bych měl přiznat svůj podíl na tom všem. Ale bojím se jejího pohledu víc než čehokoli jiného na světě.

Dnes večer sedíme s Lánou v kuchyni u stolu. Děti už spí a ona najednou řekne: „Víš někdy mám pocit, že jsme oba něco ztratili a už to nikdy nenajdeme.“ Chci jí říct pravdu – ale slova mi uvíznou v krku.

A tak tu sedím a píšu tuhle zpověď pro všechny cizí oči světa – protože sám sobě odpustit neumím.

Řekněte mi… Dá se vůbec žít s takovou vinou? Nebo je lepší všechno přiznat a riskovat ztrátu všeho? Co byste udělali vy?