Zradil mě, a ještě mě obvinil: Příběh ženy, která obětovala vše pro rodinu

„Jak jsi mohla být tak slepá, Jano?“ ozývá se mi v hlavě jeho hlas, když stojím v kuchyni a dívám se na rozbité talíře na podlaze. Je pátek večer, děti už spí a já se snažím pochopit, co se vlastně stalo. Ještě před hodinou jsem věřila, že máme normální českou rodinu – dvě děti, hypotéka na byt v Modřanech, víkendové výlety na chalupu do Posázaví. A teď? Teď mi Petr oznámil, že má jinou. A že je to moje vina.

„Kdyby ses mi víc věnovala, kdyby ses tolik nestarala jen o děti a domácnost…“ jeho slova mě bodají jako nůž. „Víš, jak jsem se cítil sám?“

Stojím tam, ruce se mi třesou a v hlavě mi běží posledních deset let našeho života. Vzpomínám na to, jak jsem po nocích žehlila jeho košile, jak jsem se snažila být perfektní matkou i manželkou. Jak jsem kvůli němu odmítla nabídku na lepší práci v bance, protože „někdo musí být doma s dětmi“. Jak jsem vždycky ustoupila, když chtěl jet s kamarády na ryby nebo na pivo. A teď mi říká, že jsem ho zanedbávala?

„A kdo tě zanedbával, Jano?“ šeptám sama sobě. „Kdo se staral o tebe?“

Petr mezitím sedí v obýváku a dívá se do mobilu. Ani se nesnaží skrývat zprávy od té druhé – Lucie. Vím o ní už měsíc, ale až dnes jsem našla odvahu se ho zeptat přímo. A on mi to bez mrknutí oka potvrdil.

„Tak co budeš dělat?“ ptá se mě najednou. „Chceš rozvod?“

Ta otázka mě zasáhne jako facka. Rozvod? To slovo jsem si nikdy nepřipouštěla. Vždycky jsem věřila, že rodina je základ všeho. Že když budu dost snaživá a obětavá, všechno zvládnu. Ale teď mám pocit, že se mi pod nohama rozpadá celý svět.

„A co děti?“ ptám se tiše.

Petr pokrčí rameny. „Děti to zvládnou. Hlavně aby byly šťastné.“

Chce se mi křičet. Jak může být tak lhostejný? Jak může zapomenout na všechny ty společné roky?

Další dny jsou jako v mlze. Chodím do práce, starám se o děti, ale uvnitř mě všechno bolí. Maminka mi volá každý večer a ptá se, proč jsem tak smutná. Nechci jí nic říkat – vždycky mě učila, že rodinné problémy se neventilují ven. Ale já už to dál nevydržím.

Jednoho večera sedím s kamarádkou Martinou v kavárně na Andělu. „Jano, ty jsi pro něj udělala první poslední,“ říká mi. „Tohle není tvoje vina.“

Rozpláču se. „Ale co když je? Co když jsem opravdu byla moc zaměřená na děti a domácnost?“

Martina mě obejme. „To je nesmysl! On si jen hledá výmluvy. Ty jsi skvělá máma i manželka.“

Začínám si uvědomovat, že jsem žila podle představ druhých – podle toho, co chtěl Petr, co očekávala moje rodina, co diktovala společnost. Nikdy jsem nemyslela na sebe.

Jednoho dne přijdu domů a najdu Petra balit kufr.

„Odcházím k Lucii,“ oznámí mi bez emocí.

Děti jsou u babičky. Sednu si naproti němu a poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

„Víš co, Petře? Jdi. Ale neříkej mi už nikdy, že je to moje vina.“

Dívá se na mě překvapeně. Asi čekal další prosby nebo slzy. Ale já už nemám sílu bojovat za něco, co nikdy nebylo skutečně moje.

Když odejde, sednu si do dětského pokoje a dívám se na fotky z dovolené v Krkonoších. Děti tam mají rozesmáté tváře a já si uvědomuju, že kvůli nim musím být silná.

Začínám chodit na terapii. Poprvé v životě mluvím o svých pocitech nahlas. Zjišťuju, že nejsem jediná – v čekárně potkávám další ženy s podobnými příběhy.

Jednou večer mi dcera Anička řekne: „Mami, ty jsi teď nějak víc veselá.“

Usměju se na ni a pohladím ji po vlasech. „Možná proto, že už vím, kdo jsem.“

Petr mi občas volá a ptá se na děti. S Lucií mu to prý taky neklape – prý mu chybí rodina. Ale já už nechci zpátky do minulosti.

Začala jsem malovat obrazy – něco, co jsem milovala jako dítě a na co jsem roky neměla čas ani odvahu. Občas vystavuju v místní knihovně a lidé mě chválí.

Někdy večer přemýšlím: Byla ta oběť pro rodinu opravdu správná? Nebo jsem měla víc myslet na sebe?

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale jedno vím jistě: Zrada bolí, ale může být i začátkem něčeho nového.

Co myslíte vy? Dá se taková zrada odpustit – a má to vůbec cenu?