Ztracený deník: Když se vaše tajemství stanou zbraní

„Kdo tohle napsal? To je přece o mně!“ ozvalo se ze zadní lavice a třída se rozesmála. Ztuhla jsem. V ruce jsem svírala propisku tak silně, až mi zbělely klouby. Na tabuli visel vytištěný list papíru s úryvkem z mého deníku. Z mého největšího tajemství. Nikdo nevěděl, že je to moje, ale já to poznala na první pohled. Každé slovo, každá věta – to všechno jsem napsala já.

Bylo pondělí ráno a já přišla do školy s pocitem, že něco není v pořádku. Už několik dní jsem hledala svůj deník, který jsem si schovávala pod matrací v pokoji. Myslela jsem si, že ho možná omylem vyhodila máma při úklidu, nebo že jsem ho založila mezi staré sešity. Ale teď mi bylo jasné, že ho někdo našel. A rozhodl se mě zničit.

„To je fakt trapný, kdo by si psal takový kraviny?“ přisadila si Tereza, moje bývalá nejlepší kamarádka. Její hlas byl ledový a v očích jí hrály jiskřičky škodolibosti. Věděla jsem, že to může být ona – vždycky mi záviděla, že mám s klukama víc štěstí a že mě učitelé chválí. Ale mohla to být i Klára, která mě nenáviděla od té doby, co jsem jí nechtěně prozradila její tajemství. Nebo někdo úplně jiný?

Celý den jsem byla jako na trní. Každý pohled spolužáků mě bodal do zad jako nůž. Všichni šeptali, smáli se a házeli po mně pohledy plné opovržení. Když jsem přišla domů, máma si mě zavolala do kuchyně.

„Lucko, co se děje? Volala mi třídní učitelka. Prý se ve třídě objevily nějaké zvláštní texty…“

Chtěla jsem jí všechno říct. Chtěla jsem se rozbrečet a schoulit se jí do náruče jako malá holka. Ale místo toho jsem jen pokrčila rameny a utekla do pokoje. Tam jsem si lehla na postel a dívala se do stropu. V hlavě mi běžely všechny ty věty, které jsem kdy napsala – o tom, jak nenávidím svého otce za to, že odešel; o tom, jak mám strach z budoucnosti; o tom, jak jsem jednou ukradla v obchodě čokoládu jen proto, abych zjistila, jaké to je porušit pravidla.

Další dny byly ještě horší. Každý den se na nástěnce objevoval nový úryvek z mého deníku. Někdo si dal tu práci a vybíral ty nejtrapnější a nejbolestivější části. Spolužáci mě začali šikanovat – házeli po mně papírky s nápisy „Zlodějka“, „Ubožačka“, „Tatínkova holčička“. Nikdo se mě nezastal. Ani učitelé nevěděli, co mají dělat.

Jednou večer přišla za mnou máma do pokoje.

„Lucko, prosím tě… Já vím, že něco skrýváš. Můžeš mi to říct.“

Podívala jsem se na ni a v očích měla slzy. Najednou mi došlo, že nejsem sama. Že i ona má svoje tajemství a bolesti. Rozplakala jsem se a všechno jí řekla – o deníku, o šikaně ve škole, o tom, jak se bojím chodit mezi lidi.

Máma mě objala a řekla: „Tohle spolu zvládneme.“

Druhý den jsme šly spolu za třídní učitelkou. Bylo to ponižující – přiznat před dospělým člověkem, že někdo zveřejňuje moje nejintimnější myšlenky. Ale učitelka byla překvapivě chápavá.

„Lucko, vím, že to musí být strašně těžké. Ale musíme najít toho, kdo to dělá.“

Začalo pátrání. Učitelka promluvila s celou třídou a varovala všechny před důsledky šikany a porušování soukromí. Ale nikdo se nepřiznal.

Jednoho dne mi přišla anonymní zpráva na Instagramu: „Měla bys být opatrnější s tím, co píšeš.“ Srdce mi bušilo až v krku. Kdo to je? Proč mi to dělá? Co tím sleduje?

Začala jsem si všímat detailů – kdo kdy chodil kolem mé lavice, kdo měl přístup k mému pokoji doma. Podezření padlo na mladšího bratra Filipa. Jednou večer jsem ho načapala, jak si prohlíží moje staré sešity.

„Filipe! Co tu děláš?“

Leknutím upustil sešit na zem.

„Já… já jen hledal svůj komiks…“ koktal.

Podívala jsem se mu do očí a poznala lež.

„Byl jsi to ty? Ty jsi vzal můj deník?“

Rozplakal se.

„Promiň Lucko! Já… chtěl jsem jen vědět, proč jsi na mě poslední dobou tak zlá… Pak mě napadlo… když už to mám… že bych ti mohl trochu vrátit…“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Můj vlastní bratr mě zradil kvůli dětské pomstě.

Máma ho potrestala – dostal zákaz počítače na měsíc a musel se mi omluvit před celou rodinou. Ale škoda už byla napáchána.

Ve škole už to nikdy nebylo jako dřív. Někteří spolužáci mě začali litovat, jiní mnou opovrhovali ještě víc. Ale našla jsem i pár lidí, kteří za mnou přišli a řekli: „Hele, taky si píšu deník… Chápu tě.“

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu si budovala nové sebevědomí. Naučila jsem se odpouštět – sobě i Filipovi. A hlavně jsem pochopila jednu věc: Tajemství mají sílu nás ničit i léčit.

Dnes už si deník nepíšu na papír – nosím ho v hlavě a v srdci. Ale pořád si kladu otázku: Opravdu můžeme někomu věřit natolik, abychom mu svěřili všechno? A co když právě ti nejbližší jsou schopni nás nejvíc zranit?