„Moje matka se rozčiluje, když s ní nemohu trávit všechen svůj čas: Už vychovávám dvě děti“

Moje matka, Jana, byla vždy významnou součástí mého života. Když jsem vyrůstala, byla mým opěrným bodem, důvěrnicí a nejlepší kamarádkou. Ale jak jsem stárla a začala si budovat vlastní rodinu, náš vztah začal být napjatý pod tíhou jejích očekávání.

Jsem Petra, dvacet devět let stará žena, která je pět let vdaná za Tomáše. Máme dvě krásné děti: Jakuba, kterému jsou čtyři roky, a Aničku, které jsou dva roky. Moje dny jsou plné chaosu a radosti, které přináší výchova malých dětí. Od ranního vstávání až po večerní pohádky je můj rozvrh nabitý.

Přestože mám velmi zaneprázdněný život, moje matka očekává, že s ní budu trávit značné množství času. Žije sama od té doby, co můj otec před několika lety zemřel, a chápu její osamělost. Nicméně její požadavky se staly neúnosnými. Volá mi několikrát denně, často pláče a vyjadřuje, jak moc jí chybím. Když ji nemohu navštívit nebo trávit hodiny na telefonu, je extrémně rozrušená.

„Petro, ty nechápeš, jak jsem osamělá,“ vzlyká do telefonu jednoho večera. „Potřebuji tě tady u sebe.“

„Mami, mám povinnosti,“ snažím se vysvětlit jemně. „Tomáš pracuje dlouhé hodiny a děti mě potřebují. Nemohu být pořád u tebe.“

Ale moje slova jako by padala na hluché uši. Janiny emocionální výlevy se staly pravidelnou záležitostí a berou si na mně svou daň. Cítím se rozpolcená mezi svou povinností jako dcera a svými povinnostmi jako matka a manželka.

Jakub brzy začne chodit do školky, ale Anička je ještě příliš malá. Najít rovnováhu mezi péčí o své děti a zvládáním matčiných očekávání je neustálý boj. Tomáš se snaží pomoci, ale jeho náročná práce ho většinu dní vyčerpává.

Jednoho obzvlášť stresujícího dne, po tom co jsem se vypořádala s Aniččiným záchvatem vzteku a snažila se připravit večeři, mi opět zazvoní telefon. Je to moje matka.

„Petro, proč jsi mi dnes nezavolala?“ ptá se obviňujícím tónem.

„Mami, promiň. Byl to hektický den,“ odpovídám a snažím se udržet frustraci na uzdě.

„Vždycky máš nějakou výmluvu,“ odsekne. „Potřebuji tě tady. Už mě nemáš ráda.“

Její slova mě hluboce zasahují. Mám svou matku velmi ráda, ale její neustálá potřeba pozornosti mě dusí. Cítím se provinile za to, že nemohu splnit její očekávání, ale také vím, že nemohu zanedbávat svou vlastní rodinu.

Jak týdny plynou, napětí mezi námi roste. Janino zdraví se začíná zhoršovat a ona to svádí na stres z našeho napjatého vztahu. Snažím se ji navštěvovat častěji, ale nikdy to není dost.

Jednoho večera, po tom co jsem uložila děti do postele, si sednu s Tomášem a mluvím o situaci.

„Nevím, co mám dělat,“ přiznávám. „Maminčino zdraví se zhoršuje a ona to svádí na mě.“

Tomáš mě vezme za ruku. „Nemůžeš dělat všechno, Petro. Musíš si stanovit hranice.“

Ale stanovit hranice s Janou se zdá nemožné. Kdykoli se snažím vysvětlit své omezení, reaguje slzami a obviněními.

Zlom nastane jedné noci, když mi Jana volá v panice. „Petro, myslím, že mám infarkt,“ pláče.

Spěchám k jejímu domu s bušícím srdcem strachem. Když dorazím, najdu ji sedět na gauči a držet se za hruď.

„Mami, musíme tě odvézt do nemocnice,“ říkám naléhavě.

Ale Jana zavrtí hlavou. „Ne, jen jsem tě potřebovala tady.“

Uvědomění mě zasáhne jako rána kladivem. Matčina emocionální manipulace dosáhla nebezpečné úrovně. Cítím se uvězněná v cyklu viny a povinnosti.

Na konci není žádné šťastné řešení. Můj vztah s Janou zůstává napjatý a její zdraví se nadále zhoršuje. Tíha jejích očekávání visí nade mnou jako stálé připomenutí nemožné rovnováhy, kterou se snažím udržet.