„Myslím, že by bylo lepší, kdybys se přestěhovala do volného pokoje“: Babička se deset let starala o celý dům a vychovávala jejich děti

Lea byla vždy pracovitá žena. Po 40 letech věnovaných své práci jako učitelka konečně odešla do důchodu ve věku 60 let. Její syn Petr a jeho manželka Lenka ji pozvali, aby se k nim přestěhovala, slibujíc, že bude mít svůj vlastní prostor a bude váženou součástí jejich rodiny. Lea souhlasila, myslela si, že bude hezké trávit více času se svou vnučkou Ninou, která byla tehdy ještě batole.

Po následujících deset let se Lea stala páteří domácnosti Petra a Lenky. Vařila jídla, uklízela dům, prala prádlo a starala se o Ninu, zatímco Petr a Lenka byli v práci. Leina přítomnost jim umožnila soustředit se na kariéru bez starostí o domácí práce nebo péči o dítě.

Lea jen zřídka navštěvovala svůj vlastní byt, který byl jen pár kilometrů daleko. Chodila tam možná jednou za měsíc, aby zkontrolovala, zda netečou trubky a vyvětrala místnosti. Nechtěla byt pronajímat, protože se obávala možných nedorozumění s nájemníky. Lea ho raději držela jako záložní plán, pro jistotu.

Život s rodinou Petra byl většinou klidný. Lea chápala, že je tam, aby pomáhala a nezasahovala. Své názory si nechávala pro sebe a snažila se být co nejméně nápadná. Nicméně, jak Nina rostla a stala se samostatnější, Lenka začala cítit, že Leina přítomnost už není tak potřebná.

Jednoho večera po večeři přistoupila Lenka k Lee s vážným výrazem na tváři. „Leo, myslím, že by bylo lepší, kdybys se přestěhovala do volného pokoje,“ řekla. „Nina je teď starší a potřebujeme více prostoru pro její aktivity.“

Lea byla zaskočená. Volný pokoj byl malý a neměl okna. Byl to spíše sklad než ložnice. „Ale já jsem už roky v hostinském pokoji,“ odpověděla Lea a snažila se udržet hlas klidný.

„Vím,“ řekla Lenka, „ale potřebujeme ten pokoj pro Nininu studijní oblast. Brzy začne chodit na druhý stupeň základní školy a potřebuje klidné místo na domácí úkoly.“

Petr během této konverzace mlčel a vyhýbal se očnímu kontaktu s matkou. Lea pocítila bolest, ale nechtěla způsobit žádné problémy. „Dobře,“ řekla tiše, „přestěhuji své věci.“

Následující dny byly pro Leu těžké. Přestěhovala své věci do stísněného volného pokoje a snažila se to zvládnout co nejlépe. Nicméně nedostatek prostoru a přirozeného světla ji činil klaustrofobickou a nevítanou.

Jednoho víkendu se Lea rozhodla navštívit svůj byt, aby si pročistila mysl. Když procházela známými místnostmi, uvědomila si, jak moc jí chybí mít svůj vlastní prostor. Byt působil jako svatyně ve srovnání s malým volným pokojem v domě Petra.

Když se Lea ten večer vrátila do Petrova domu, našla Lenku v kuchyni. „Lenko,“ začala váhavě, „přemýšlela jsem… možná je čas, abych se vrátila do svého bytu.“

Lenka vypadala ulehčeně. „Myslím, že je to dobrý nápad,“ řekla. „Bude to lepší pro všechny.“

Petr toho moc neřekl, když mu Lea oznámila své rozhodnutí. Jen přikývl a pomohl jí sbalit věci. Nina byla jediná, kdo vypadal smutně. „Babičko, musíš odejít?“ zeptala se s očima plnými slz.

Lea ji pevně objala. „Budu tě často navštěvovat,“ slíbila.

Lea se následující týden přestěhovala zpět do svého bytu. Ačkoli jí Nina strašně chyběla, cítila svobodu a nezávislost, kterou necítila už roky. Nicméně osamělost brzy nastoupila. Bez každodenního ruchu v domě Petra se Lea cítila izolovaná a zapomenutá.

Snažila se vyplnit své dny koníčky a dobrovolnickou prací, ale nebylo to stejné. Vztah s Ninou slábl s tím, jak návštěvy byly méně časté. Lea si uvědomila, že zatímco znovu získala svou nezávislost, ztratila něco mnohem cennějšího: těsně spjatý rodinný život, který si tak dlouho cenila.