„Jen trochu peněz na jídlo!“ Odvážně tvrdila

Arnošt a Zuzana byli ten typ páru, který věřil v dobrotu lidí. Žijíce ve velkoměstě v USA, viděli kolem sebe svůj díl těžkostí a dělali, co mohli, aby pomohli. Ať už to bylo dobrovolničení v místních přístřešcích nebo prosté nabídnutí jídla někomu, kdo to potřeboval, dělali to s otevřeným srdcem. Nicméně jejich perspektiva se chystala být vyzvána způsobem, který nečekali.

Byl chladný večer v listopadu, když potkali Helenu. Seděla na chodníku, opřená zády o studenou cihlovou zeď obchodu s potravinami. Když se přiblížili, pohlédla na ně s nadějí v očích a řekla: „Jen trochu peněz na jídlo!“ Její hlas nesl odvahu, která Arnošta a Zuzanu překvapila.

Arnošt, věčný skeptik, váhal, ale Zuzana, dojatá Heleninou prosbou, sáhla pro svou peněženku. „Kolik potřebuješ?“ zeptala se, hlas plný starosti.

„Jen pár dolarů bude stačit. Celý den jsem nejedla,“ odpověděla Helena, aniž by se setkala s Zuzaniným pohledem.

Zuzana jí podala bankovku v hodnotě 10 dolarů, více, než Helena požadovala, a s laskavým úsměvem řekla: „Doufám, že to pomůže.“

Helenino děkování bylo rychlé, skoro nacvičené, a když Arnošt a Zuzana odcházeli, nemohli se zbavit pocitu nepohodlí. Až o několik dní později se jejich nepříjemný pocit ukázal být oprávněný.

Když si šli dát kávu do místní kavárny, zaslechli rozhovor mezi dvěma hosty. „Viděli jste tu ženu před obchodem s potravinami? Helena, myslím, že se jmenuje,“ řekl jeden druhému. „Ukázalo se, že tahle fintu táhne po celém městě. Tvrdí, že potřebuje peníze na jídlo, ale viděl jsem ji, jak nastupuje do docela pěkného auta na konci dne.“

Arnošt a Zuzana si vyměnili pohled, uvědomění se v nich usazovalo. Byli oklamáni někým, kdo zneužíval laskavost cizích lidí, někým, kdo ve skutečnosti nepotřeboval pomoc, o kterou tak odvážně žádal.

Cítěcí směsici hněvu a zklamání, nemohli si pomoci, ale přemýšleli o setkání. Chtěli věřit v dobrotu lidí, v upřímnost těch, kteří žádali o pomoc. Ale Helenin podvod je přiměl zpochybňovat vlastní úsudky, přemýšlet, kolik dalších je jako ona.

Incident s Helenou nezastavil Arnošta a Zuzanu v pomáhání ostatním, ale učinil je opatrnějšími, skeptičtějšími. Uvědomění, že ne všichni, kdo žádají o pomoc, ji opravdu potřebují, bylo hořkou pilulkou. A i když pokračovali v nabízení podpory těm, kdo ji potřebovali, část jich nemohla přestat přemýšlet, jestli jejich štědrost nebyla zneužita, jestli jejich touha pomáhat nebyla jen příležitostí pro ostatní využít je.