„Ne, nedávám tátovi ani korunu. Jeho problémy jsou jeho vlastní. A ne, necítím se kvůli tomu provinile“: Jana vypráví svým přátelům

Jana seděla v odpočívárně a popíjela kávu, zatímco její kolegové kolem ní povídali. Téma rozhovoru se přesunulo na jejich rodiče a různé způsoby, jak je podporují. Jana tiše poslouchala a její mysl se vracela k jejímu vlastnímu otci.

„Jo, platím mámě nájem každý měsíc,“ řekla Lenka, veselá žena ve svých třiceti letech. „Prostě nemůže vyjít s důchodem.“

„Vím, co myslíš,“ přidal se Marek. „Kryju tátovy lékařské účty. Je to těžké, ale co můžeš dělat? Jsou to naši rodiče.“

Jana pocítila záchvěv podráždění. Tento rozhovor už slyšela dříve a vždy skončil stejně – všichni na ni koukali, jako by byla nějaké monstrum.

„Jano, co ty?“ zeptala se Lenka s zvědavým výrazem. „Pomáháš svému tátovi?“

Jana se zhluboka nadechla. Věděla, co přijde, ale už ji unavovalo předstírat.

„Ne, nedávám tátovi ani korunu,“ řekla pevně. „Jeho problémy jsou jeho vlastní.“

Místnost ztichla. Její kolegové si vyměnili pohledy, očividně zaskočeni její upřímností.

„Ale… je to tvůj táta,“ řekla Lenka váhavě. „Necítíš se provinile?“

Jana zavrtěla hlavou. „Ne, necítím se provinile. Jsou to jeho peníze, jeho důchod. Proč bych měla vědět, kolik dostává? Je dospělý; může se o sebe postarat sám.“

Marek se zamračil. „Ale co když nemůže? Co když opravdu potřebuje pomoc?“

Jana pokrčila rameny. „Pak měl plánovat lépe. Nejsem zodpovědná za jeho špatná rozhodnutí.“

Rozhovor pokračoval dál, ale Jana cítila odsuzující pohledy svých kolegů. Dopila kávu a vrátila se ke svému stolu, snažíc se setřást nepříjemný pocit.

Později toho večera seděla Jana sama ve svém malém bytě a procházela sociální sítě. Narazila na příspěvek jednoho ze svých přátel, který psal o tom, jak právě splatil dluhy svých rodičů za lékařskou péči. Komentáře byly plné chvály a obdivu.

Jana si povzdechla a odložila telefon. Věděla, že není jako ostatní. Vyrostla s tím, že sledovala svého otce dělat jedno špatné rozhodnutí za druhým, rozhazovat peníze za hazard a alkohol. Když jí bylo osmnáct, odešla z domova a nikdy se neohlédla zpět.

Její otec ji několikrát kontaktoval během let, žádal o peníze nebo místo k přespání. Každýkrát Jana odmítla. Tvrdě pracovala na tom, aby si vybudovala vlastní život a nechtěla dovolit, aby ji táta stáhl dolů.

Ale jak tam seděla v tlumeně osvětlené místnosti, do mysli jí vklouzla pochybnost. Nebyla příliš tvrdá? Byla v ní nějaká část, která stále ještě pečovala?

Zavrtěla hlavou a snažila se ty myšlenky zahnat. Nemohla si dovolit nechat sentiment ovlivnit její úsudek. Její otec si ustlal; teď v tom musí ležet.

Druhý den v práci si Jana všimla, že její kolegové jsou více odtažití než obvykle. Přátelské povídání a neformální rozhovory nahradily trapné ticho a postranní pohledy.

Během oběda k ní Lenka přistoupila s ustaraným výrazem. „Hej, Jano, můžeme si promluvit?“

Jana přikývla a připravila se na další přednášku.

„Chtěla jsem jen říct, že chápu, odkud přicházíš,“ řekla Lenka tiše. „Ale možná… možná bys měla zvážit kontaktování svého táty. Jen abys zjistila, jak se má.“

Jana se nuceně usmála. „Díky za radu, Lenko. Ale jsem spokojená s tím, jak to je.“

Lenka přikývla a odešla, nechávajíc Janu samotnou s jejími myšlenkami.

Jak dny plynuly v týdny, vzdálenost mezi Janou a jejími kolegy rostla. Cítila se stále více izolovaná, jak v práci, tak v osobním životě.

Jednoho večera obdržela hovor z neznámého čísla. Váhavě ho přijala.

„Haló?“

„Jano? Tady táta.“

Srdce jí vynechalo úder. Jeho hlas neslyšela roky.

„Chtěl jsem jen říct, že mě to mrzí,“ řekl tiše. „Za všechno.“

Jana cítila knedlík v krku, ale mlčela.

„Vím, že jsem to pokazil,“ pokračoval. „Ale chybíš mi.“

Slzy jí stouply do očí a snažila se najít správná slova.

„Musím jít,“ řekla nakonec a zavěsila telefon.

Seděla tam dlouho a zírala na obrazovku. Tíha jejích rozhodnutí na ni doléhala a poprvé po letech se cítila skutečně sama.