Co znamená být matkou, když vás vlastní dcera zapomene: Příběh o důvěře, penězích a zradě

„Mami, prosím tě, věř mi. Všechno bude v pořádku. Petr to má promyšlené, je to jen otázka času, než se nám peníze vrátí.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik měsíců. Sedím u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a zírám na prázdný hrnek od kávy. V bytě je ticho, které občas přeruší jen zvuk tramvaje projíždějící pod okny. Jmenuji se Libuše a dnes je mi sedmdesát tři let. Celý život jsem pracovala jako účetní v jedné menší firmě na Smíchově. Nikdy jsem nebyla rozhazovačná – každý měsíc jsem si odkládala pár stovek stranou, abych měla něco na stáří. Vždycky jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co člověk má.

Moje dcera Jana byla vždycky moje pýcha. Chytrá, cílevědomá, laskavá. Když si před deseti lety vzala Petra, byla jsem šťastná, že našla někoho, kdo ji miluje. Petr byl trochu tichý, ale zdál se být spolehlivý. Nikdy jsme spolu neměli hlubší rozhovor, ale věřila jsem Janinému úsudku.

Všechno se změnilo loni na jaře. Jana mi zavolala jednoho večera – v hlase měla nervozitu, kterou jsem u ní neznala. „Mami, potřebujeme tvoji pomoc. Petr dostal nabídku investovat do malé stavební firmy. Je to skvělá příležitost, ale potřebujeme rychle peníze. Já vím, že máš nějaké úspory…“

Byla jsem zaskočená. Nikdy mě o peníze nežádali. „Janičko, kolik potřebujete?“ zeptala jsem se tiše.

„Pět set tisíc,“ odpověděla bez zaváhání.

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Byly to všechny moje úspory. Ale když jsem slyšela její hlas – tu důvěru, kterou ke mně měla – nemohla jsem říct ne. „Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Ale chci jen vědět, že to děláte spolu a že to máš pod kontrolou.“

„Samozřejmě, mami,“ ujistila mě Jana.

Peníze jsem jim převedla hned druhý den. Petr mi poděkoval stručně po telefonu – „Děkuju, paní Libuše, vážím si toho.“ Pak už se mnou o tom nikdy nemluvil.

První měsíce jsem byla klidná. Jana mi občas volala a říkala, že všechno běží podle plánu. Jenže pak začaly hovory řídnout. Když jsem jí volala já, často nezvedala telefon nebo byla zaneprázdněná. „Promiň, mami, máme toho teď moc,“ opakovala pořád dokola.

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za nimi domů do Modřan. Otevřela mi Jana – unavená, podrážděná. „Mami, teď fakt nemám čas,“ řekla a ani mě nepozvala dál.

„Janičko, já jen… chtěla jsem vědět, jak to s těmi penězi vypadá.“

Zamračila se. „Mami, už jsme to řešily. Petr všechno vyřizuje. Musíš být trpělivá.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Odešla jsem domů s pocitem studu a viny – jako bych udělala něco špatně já.

Od té doby uplynul skoro rok. Peníze nikde. Jana se mi vyhýbá. Petr se mnou vůbec nekomunikuje. Zůstala jsem sama ve svém malém bytě na Barrandově s prázdným účtem a ještě prázdnějším srdcem.

Začaly se ozývat zdravotní problémy – tlak, bolesti zad, nespavost. Musela jsem začít šetřit i na jídle a lécích. Kamarádky mi říkaly: „Libuško, musíš to řešit! Zajdi za právníkem!“ Ale jak bych mohla žalovat vlastní dceru? Jak bych mohla jít proti krvi?

Jednou večer mi volala sousedka paní Novotná: „Libuško, slyšela jsem od pošťačky, že tvoje Jana s Petrem prodali auto a prý hledají menší byt… Je všechno v pořádku?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Všechno ve mně křičelo bolestí a studem.

Začala jsem psát Janě dopisy – dlouhé listy plné vzpomínek na dětství, na společné Vánoce u babičky v Jičíně, na to, jak jsme spolu pekly koláče a smály se u pohádek. Odpověď nikdy nepřišla.

Jednou v noci jsem nemohla spát a rozhodla se jí zavolat znovu.

„Janičko… prosím tě… já už nevím, co mám dělat…“

„Mami! Už toho nech! Máme svoje starosti! Nechápeš to? Neotravuj!“

Zůstala jsem s telefonem v ruce a slzami v očích. Kde je ta holčička, která ke mně běžela s rozbitým kolenem a volala: ‚Maminko!‘? Kde je ta důvěra?

Dny plynuly jeden jako druhý – ticho bytu přerušované jen zvukem televize nebo kapáním kohoutku v kuchyni. Občas si říkám: Možná jsem byla příliš důvěřivá. Možná jsem měla být přísnější matka.

Jednou ráno mi přišel dopis od banky – upomínka za nezaplacené poplatky. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se nahlas – poprvé po letech opravdu nahlas.

Začala jsem chodit do parku na lavičku mezi seniory – tam aspoň někdo naslouchal mým starostem. Paní Hrdličková mi řekla: „Libuško, nejsi jediná. Dneska děti myslí hlavně na sebe.“

Ale já nechci věřit tomu, že je to normální.

Nedávno mi volal synovec Tomáš: „Teto, slyšel jsem od mámy… Proč jsi nám nic neřekla? Můžeme ti nějak pomoct?“

Zamrazilo mě u srdce – tolik let jsem byla pyšná na to, že nikoho nepotřebuju. Teď bych dala všechno za obyčejné objetí.

Když dnes sedím u okna a dívám se na zapadající slunce nad Prahou, ptám se sama sebe: Co znamená být matkou? Je to jen dávat a nikdy nic nečekat zpátky? Nebo mám právo chtít od svých dětí aspoň trochu úcty a lásky?

Možná jsem udělala chybu – možná jsem byla slepá ve své důvěře. Ale pořád doufám… že jednoho dne Jana zazvoní u dveří a řekne: „Mami, promiň.“

Řekněte mi – kde končí mateřská láska a začíná zdravý rozum? Měla bych bojovat za své peníze nebo za svou dceru?