Dědictví bolesti: Proč jsem zvolila vnučku místo syna

„Mami, přísahám, že už jsem s tím skončil. Potřebuju jen trochu času, všechno dám do pořádku.“

Stojí přede mnou, Petr, můj jediný syn. Má zarudlé oči, ruce se mu třesou, a já vím, že lže. Poznám to podle toho, jak uhýbá pohledem, jak si nervózně pohrává s klíči v kapse. Vždycky to tak dělal, už od dětství. Jenže tehdy šlo o rozbitou vázu nebo špatnou známku. Teď jde o jeho život. A o můj.

„Petře, už ti nevěřím,“ vydechnu tiše, skoro šeptem. Vím, že ho to bolí. Ale mě to bolí víc.

Když jsem si brala Karla, byla jsem mladá a plná nadějí. On byl veselý, uměl rozesmát celou hospodu i mě. Jenže smích se časem změnil v opilecký chechot a já se naučila počítat dny podle toho, kdy přijde domů střízlivý. Petr vyrůstal v tomhle stínu. Snažila jsem se ho chránit, ale některé věci před dítětem neschováte.

Jednou v noci, bylo mu asi deset, mě probudil jeho pláč. Seděl na schodech a tiskl si kolena k hrudi.

„Mami, proč je táta pořád tak zlý?“

Objala jsem ho a slíbila mu, že jednou bude všechno lepší. Ale nebylo.

Karel umřel na cirhózu jater, když bylo Petrovi dvacet. Myslela jsem si, že teď už bude klid. Ale místo toho se Petr začal ztrácet v hospodách stejně jako jeho otec. Nejprve jen občas, pak častěji. Vždycky měl nějakou výmluvu – práce je těžká, život je těžký, svět je nespravedlivý.

A pak přišla Klára.

Moje vnučka. Malá holčička s velkýma očima a smíchem, který mi připomínal lepší časy. Její matka, Petra, odešla od Petra, když bylo Kláře pět. Nedivila jsem se jí. Petr byl tehdy už úplně mimo.

Klára ke mně začala chodit na víkendy. Učila jsem ji péct bábovku, hrály jsme pexeso a povídaly si o škole. Byla bystrá a citlivá. Jednou mi řekla:

„Babičko, proč je táta pořád smutný?“

A já jí odpověděla stejně jako kdysi jejímu otci: „Jednou bude všechno lepší.“

Jenže tentokrát jsem tomu věřila ještě méně.

Petr se několikrát pokusil léčit. Vždycky vydržel pár měsíců a pak zase spadl zpátky. Prosil mě o peníze, sliboval hory doly. Jednou mi dokonce ukradl peněženku z kabelky. Když jsem na to přišla, brečela jsem vzteky i zoufalstvím.

„Mami, promiň! Já už to nikdy neudělám!“

Ale udělal.

Začala jsem se bát o Kláru. Když byla u něj na návštěvě, volala mi potají z koupelny:

„Babičko, táta zase spí na gauči a je divnej.“

To byl ten okamžik, kdy jsem pochopila, že musím chránit ji – i za cenu toho, že ztratím syna.

Začala jsem přemýšlet o tom, co bude s bytem na Žižkově. Je to starý byt s vysokými stropy a okny do dvora plného šeříků. Můj domov celý život. Vždycky jsem si myslela, že ho jednou dostane Petr. Ale teď jsem věděla, že by ho prodal nebo prochlastal během pár měsíců.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s notářkou paní Novotnou.

„Jste si jistá?“ zeptala se mě tiše.

Přikývla jsem a podepsala závěť ve prospěch Kláry.

Když to Petr zjistil, přišel za mnou domů. Byl vzteklý a zoufalý zároveň.

„Jak jsi mi to mohla udělat? Jsem tvůj syn! Vždyť já nemám nic!“

Dívala jsem se na něj a viděla v něm malého kluka na schodech. Ale taky muže, který nikdy nepřevzal odpovědnost za svůj život.

„Petře,“ řekla jsem tiše, „já tě mám ráda. Ale nemůžu dál podporovat tvoje lži a závislost. Klára si zaslouží šanci.“

Odešel a dlouho jsme spolu nemluvili.

Klára letos maturovala s vyznamenáním. Přinesla mi kytici šeříků a objala mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy do očí.

„Babičko, děkuju ti za všechno.“

A já věděla, že jsem udělala správně – i když mě to stálo všechno.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Mohla jsem udělat něco jinak? Zachránit Petra? Nebo je někdy správné chránit další generaci i za cenu zlomeného srdce?

Co byste udělali vy? Je možné odpustit minulost – nebo ji musíme nechat za sebou?