Dopis, který změnil všechno: Jak jsem psala o tátovi a jeho boji s alkoholem

„Proč jsi zase přišel pozdě? Máma brečela celou noc!“ křičela jsem na tátu, když se vrátil domů v půl třetí ráno. Jeho dech byl cítit pivem a rumem, oči měl zarudlé a v ruce svíral igelitku z večerky. Bylo mi čtrnáct a už jsem věděla, co znamená slovo alkoholik. Ale pořád jsem doufala, že to není náš případ. Že táta je jen unavený z práce na stavbě, že potřebuje vypnout. Jenže on vypínal čím dál častěji.

Jmenuji se Veronika Novotná a tohle je můj příběh. Příběh o tom, jak jsem napsala dopis, který změnil život nejen mně, ale i celé naší rodině.

Bydlíme v paneláku na okraji Plzně. Máma pracuje jako zdravotní sestra na interně, táta byl zedník. Mám ještě mladšího bráchu Filipa, kterému je teď deset. Dřív jsme byli normální rodina – aspoň jsem si to myslela. Táta mě učil jezdit na kole, chodili jsme na houby do lesa u Třemošné, v neděli jsme hráli Člověče, nezlob se. Jenže pak přišla krize ve firmě a tátu propustili. Doma byl najednou pořád. A začal pít.

Nejdřív to byly „jen“ dvě piva k večeři. Pak tři. Pak si začal kupovat levný rum a schovával ho za knihy v obýváku. Máma se snažila dělat, že nic nevidí. Ale já jsem slyšela jejich hádky za zavřenými dveřmi. „Máš děti! Prober se!“, křičela máma. Táta mlčel nebo odešel do hospody.

Jednou jsem ho našla spícího na schodech před domem. Byla zima, sněžilo a on měl jen mikinu. S Filipem jsme ho táhli nahoru do bytu. Byla jsem naštvaná, zoufalá i vyděšená zároveň. Co když umře? Co když ho jednou nenajdeme včas?

Ve škole jsem se snažila být neviditelná. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, co se u nás děje. Ale paní učitelka Konečná si všimla, že jsem smutná a unavená. Jednou po hodině mě zastavila: „Veroniko, všechno v pořádku?“ Rozbrečela jsem se jí tam mezi lavicemi.

O pár týdnů později nám zadala slohový úkol: Napište dopis někomu blízkému o tom, co vás trápí nebo těší. Doma jsem seděla nad prázdným papírem a nevěděla, kde začít. Nakonec jsem psala skoro celou noc:

„Milý tati,

pamatuješ si, jak jsi mě učil jezdit na kole? Jak jsi mě držel za sedlo a já se bála pustit? Teď mám pocit, že jsi to ty, kdo potřebuje podržet. Bojím se o tebe každý den. Když slyším klíče v zámku, doufám, že přijdeš střízlivý. Když tě vidím spát na gauči s lahví v ruce, chce se mi křičet i brečet zároveň. Prosím tě, vrať se nám zpátky. Potřebujeme tě.“

Dopis jsem odevzdala s tím, že ho paní učitelka přečte a pak zahodí. Jenže ona mi druhý den řekla: „Veroniko, tohle by měl slyšet víc lidí.“ Nejdřív jsem nechtěla – bála jsem se ostudy i toho, co řeknou sousedi nebo spolužáci. Ale nakonec jsem souhlasila.

Paní učitelka dopis anonymně sdílela na školním webu a pak i na facebookové stránce školy. Během pár dní měl stovky sdílení a komentářů. Lidé psali, že mají doma stejný problém. Že děkují za odvahu mluvit nahlas o tom, o čem se jinak mlčí.

Jednoho večera přišla máma domů s tím, že jí volala kolegyně z nemocnice: „Viděla jsi ten dopis? To je přece tvoje Verča!“ Máma byla nejdřív v šoku – bála se reakce rodiny i sousedů. Ale pak mi řekla: „Jsem na tebe pyšná.“

Táta o dopisu nevěděl. Pořád pil a doma byl dusno jako nikdy předtím. Jednou večer jsem ho našla sedět v kuchyni s hlavou v dlaních. „Verčo… proč jsi to napsala?“ zeptal se tiše. V očích měl slzy – poprvé v životě jsem viděla tátu plakat.

„Protože tě mám ráda,“ odpověděla jsem.

Dlouho jsme tam jen tak seděli. Táta pak řekl: „Nevím, jestli to zvládnu… Ale zkusím to kvůli vám.“

Začal chodit na skupinu Anonymních alkoholiků v Plzni. První týdny byly hrozné – třásly se mu ruce, byl podrážděný a často brečel nebo křičel bez důvodu. Máma mu zamkla peníze i platební kartu, já s Filipem jsme schovávali klíče od bytu. Bylo to peklo pro všechny.

Ale pomalu se začal měnit. Přestal pít úplně – aspoň doma už nebyl alkohol cítit. Začal chodit s námi do lesa jako dřív, občas si zahrál s Filipem fotbal na hřišti za panelákem.

Dopis mezitím žil vlastním životem – ozvala se mi novinářka z Deníku N a chtěla udělat rozhovor o tom, jaké to je žít s rodičem alkoholikem. Báli jsme se další ostudy, ale nakonec jsme souhlasili pod podmínkou anonymity.

Ve škole mě začali brát jinak – spolužačky mi psaly zprávy typu: „Můj táta taky pije… díky za odvahu.“ Učitelé byli najednou milejší a chápavější.

Největší změna ale přišla doma. Táta začal mluvit o svých pocitech – poprvé přiznal, že má problém a že potřebuje pomoc. Máma přestala předstírat, že je všechno v pořádku a začali spolu chodit na rodinnou terapii.

Nebylo to jednoduché – pořád máme dny, kdy je všechno špatně a kdy mám chuť utéct z domu nebo aspoň zalézt pod peřinu a nevylézt ven. Ale už vím, že nejsem sama.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Napsala bych ten dopis ještě jednou? Možná ano… protože někdy je potřeba říct pravdu nahlas, i když to bolí.

A co vy? Máte odvahu mluvit o tom, co vás trápí? Nebo radši mlčíte jako já dřív?