Jednoduchý čin laskavosti a krutá realita: Příběh z pražské tramvaje

„Můžete mi, prosím, dát pár korun na jídlo?“ ozvalo se těsně u mého ucha, když jsem se v přeplněné tramvaji číslo 9 snažila najít kousek místa k dýchání. Otočila jsem se a spatřila muže s rozcuchanými vlasy, špinavým kabátem a očima, ve kterých se mísila únava s nadějí. Všichni kolem mě dělali, že ho nevidí. Někteří si dokonce demonstrativně přitáhli kabelky blíž k tělu. Já ale nemohla odtrhnout pohled.

„Promiňte, pane, máte hlad?“ zeptala jsem se tiše. Muž přikývl. „Jmenuju se Karel,“ dodal skoro neslyšně. Vytáhla jsem z peněženky dvacetikorunu a podala mu ji. „Děkuju vám,“ zašeptal a v očích se mu zaleskly slzy. Tramvaj zastavila na Národní třídě a Karel vystoupil. Ještě než dveře zaklaply, otočil se a zamával mi.

Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi vířily myšlenky: Udělala jsem správně? Pomohla jsem mu vůbec? Nebo jsem jen na chvíli ulevila vlastnímu svědomí? Když jsem dorazila do práce, kolegyně Jana si mě hned všimla: „Co se ti stalo? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“ Vyprávěla jsem jí o Karlovi. Jana protočila oči: „To jsou všechno feťáci nebo alkoholici. Stejně to propijou.“

Ten den jsem nemohla na Karla přestat myslet. Po práci jsem se rozhodla projít zpátky přes centrum a doufala, že ho ještě někde zahlédnu. U vchodu do metra Můstek seděl na zemi, v ruce držel rohlík a minerálku. Přisedla jsem si k němu. „Můžu si na chvíli sednout?“ zeptala jsem se. Přikývl.

„Kde spíte?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Kde se dá,“ odpověděl Karel. „Někdy v noclehárně, když mám štěstí. Jindy pod mostem.“

„A rodinu máte?“

Karel se zhluboka nadechl. „Měl jsem ženu a dceru. Ale když jsem přišel o práci v továrně, všechno šlo do háje. Neunesl jsem to, začal jsem pít… Oni odešly.“

Seděli jsme spolu skoro půl hodiny. Lidé kolem nás procházeli a někteří si nás zvědavě prohlíželi. Jiní kroutili hlavou nebo si něco šeptali.

Když jsem přišla domů, čekala mě další rána – máma seděla u stolu a mračila se: „Zase ses zdržela? Víš vůbec, kolik je hodin? A co to máš na kabátě za flek?“ Povzdechla jsem si: „Pomáhala jsem jednomu pánovi…“ Máma mě přerušila: „Ty jsi blázen! Víš, kolik je tady podvodníků? Ještě tě někdo okrade nebo nakazí!“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o Karlovi, o své rodině, o tom, jak snadné je odsoudit někoho jen proto, že vypadá jinak nebo že měl v životě smůlu.

Druhý den ráno jsem Karla znovu vyhledala. Přinesla jsem mu teplou polévku v kelímku a starou bundu po tátovi. Karel byl dojatý: „Nikdo se mnou už dlouho takhle nemluvil…“

Začali jsme si povídat častěji. Dozvěděla jsem se o jeho dětství v malém městě u Plzně, o práci ve Škodovce i o tom, jak rychle člověk může přijít o všechno – stačí pár špatných rozhodnutí a trochu smůly.

Jednoho dne jsem ho nenašla na obvyklém místě. Ptala jsem se prodavačky z trafiky: „Neviděla jste tady Karla?“ Zavrtěla hlavou: „Včera ho prý odvezli záchrankou…“ Srdce mi sevřel strach.

O týden později mi přišel dopis – byl od Karla. Psalo se v něm: „Děkuju vám za všechno. Díky vám jsem si uvědomil, že ještě nejsem úplně ztracený. Zkusím to v azylovém domě v Malešicích.“

Pocítila jsem úlevu i smutek zároveň. Uvědomila jsem si, jak málo stačí k tomu, aby člověk spadl na dno – a jak těžké je z něj zase vstát.

Doma mě čekal další konflikt s mámou: „Proč pořád pomáháš cizím lidem? Máš dost svých starostí!“ Rozplakala jsem se: „Protože kdybych byla na jeho místě já, taky bych chtěla, aby mi někdo podal ruku.“ Máma jen mlčky odešla do kuchyně.

Od té doby se snažím dívat na lidi kolem sebe jinak – s větším pochopením a menším odsuzováním. Ale pořád mě trápí otázka: Pomohla jsem Karlovi opravdu? Nebo jsem jen na chvíli utišila vlastní svědomí?

Co myslíte vy? Má smysl pomáhat jednotlivcům, když systém selhává? Nebo je to jen kapka v moři?