Kdysi tatínkův miláček, dnes na prahu vyhazovu z rodinného domu

„Kláro, už toho mám dost! Tohle není hotel!“ křičel na mě táta z kuchyně, zatímco jsem v předsíni zouvala boty a v náručí držela ospalého Filípka. Bylo půl deváté večer, vraceli jsme se z dětského kroužku, kde jsem se snažila synovi aspoň na chvíli dopřát normální dětství. Místo klidu mě ale doma čekala další hádka. Máma stála u dřezu, zády ke mně, a tvářila se, že tam není. Brácha Honza seděl u stolu s mobilem v ruce a dělal, že neslyší.

„Tati, vždyť jsme byli jen na keramice. Nechci se hádat,“ snažila jsem se klidným hlasem, ale v hrudi mi bušilo srdce. Věděla jsem, co přijde dál. „To je mi jedno! Mám právo na svůj klid. Tři pokoje na pět lidí? To je šílený! Ať si najdeš něco vlastního!“

Zavřela jsem oči a polkla slzy. Vždycky jsem byla tatínkova holčička. On mě učil jezdit na kole, on mě bral na ryby, on mě utěšoval po prvním rozchodu. Když jsem před dvěma lety přišla domů s kufrem a malým dítětem po boku, slíbil mi pomoc. Jenže teď už mu dochází trpělivost.

Filípek se ke mně přitiskl: „Mami, proč je děda zase zlý?“

„Není zlý, jen je unavený,“ zalhala jsem a pohladila ho po vlasech. Ale pravda byla jiná – táta byl naštvaný. Na mě, na mámu, na celý svět. Dům, který postavil vlastníma rukama v devadesátých letech v malé vesnici u Kolína, se mu teď zdál těsný a přeplněný.

Večer jsem seděla na posteli v dětském pokoji, kde spíme s Filípkem na rozkládací pohovce. Slyšela jsem tlumené hlasy z kuchyně.

„Už to takhle dál nejde, Jano,“ šeptal táta mámě. „Klára tu nemůže být věčně. Honza potřebuje svůj prostor, já taky.“

„A kam má jít? S malým dítětem? Vždyť nemá peníze…“

„To není můj problém! Já už chci mít klid!“

Zavřela jsem oči a přála si být neviditelná. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme tu slavili Vánoce, jak jsme s bráchou stavěli bunkry z dek, jak mě táta učil řezat dřevo. Teď jsem tu navíc. Přítěž.

Ráno jsem šla do práce – dělám prodavačku v supermarketu ve městě. Peněz moc nezbývá, alimenty od bývalého chodí nepravidelně a nájemné v okolí je šílené. Každý den počítám koruny a přemýšlím, kde ještě ušetřit.

Po práci jsem vyzvedla Filípka ze školky. „Mami, proč nemůžeme bydlet sami?“ zeptal se najednou cestou domů.

„Protože je to těžké… Ale jednou to zvládneme,“ odpověděla jsem a doufala, že tomu sama věřím.

Doma mě čekala další hádka. Táta seděl u stolu s papírem v ruce.

„Tady máš seznam bytů k pronájmu v Kolíně a okolí. Něco si najdi. Do konce léta chci mít doma klid.“

Máma stála opodál a měla slzy v očích. „Tondo, to nemůžeš…“

„Můžu! Jsem tady pánem já!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Kdo by mi pomohl? Kamarádky mají vlastní rodiny, babička už nežije…

Večer jsem seděla na zahradě a dívala se do tmy. Filípek spal uvnitř. Máma si ke mně tiše přisedla.

„Klárko… promiň mu to. On je tvrdohlavý, ale má tě rád.“

„Já vím… Ale proč mám pocit, že už sem nepatřím?“

Mlčely jsme spolu dlouho. V hlavě mi běžely myšlenky – co když opravdu odejdu? Zvládnu to sama? Najdu někde domov?

Další dny byly jako zlý sen. Táta byl čím dál podrážděnější, Honza se mi vyhýbal a máma chodila jako tělo bez duše. Každý večer jsem prohlížela inzeráty na byty – ceny byly mimo moje možnosti.

Jednou večer přišel Honza do pokoje.

„Hele… promiň za ty blbý pohledy. Já jen… taky bych chtěl mít svůj pokoj zpátky.“

„Já vím…“ povzdechla jsem si.

„Ale nechci, abys musela odejít úplně.“

Usmála jsem se na něj smutně: „Někdy si člověk nevybere.“

V práci jsem byla unavená, podrážděná a kolegyně si toho všimly.

„Co je s tebou?“ ptala se mě Monika.

„Táta mě chce vyhodit z domu…“ vyhrkla jsem a rozbrečela se přímo mezi regály s pečivem.

Objala mě: „Neboj… nějak to zvládneš. Vždycky jsi byla silná.“

Ale já si tak nepřipadala.

Jednoho dne přišel dopis – nabídka na malý obecní byt 1+1 za zvýhodněný nájem pro samoživitelky. Srdce mi poskočilo nadějí i strachem zároveň.

Večer jsem seděla s tátou u stolu.

„Tati… mám možnost jít do obecního bytu. Je to malý a starý, ale bylo by to naše.“

Mlčel dlouho. Pak jen kývl hlavou: „Možná to tak bude nejlepší.“

V očích měl slzy – poprvé za dlouhou dobu.

Když jsme s Filípkem balili věci do krabic, máma plakala a objímala nás.

„Vždycky tu pro tebe budu,“ šeptala mi do vlasů.

Stála jsem ve dveřích svého dětského pokoje naposledy a dívala se kolem sebe.

Byla jsem kdysi tatínkův miláček – teď odcházím do nejistoty.

Ale možná právě tohle je začátek něčeho nového.

Říkám si: Je možné někdy znovu najít domov? A co vlastně znamená domov pro vás?