Když domov už není domovem: Příběh o odpuštění, které nepřichází

„Proč jsi to udělal, tati? Proč jsi nám to udělal?“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak se třese v potemnělém obýváku našeho panelákového bytu na Jižním Městě. Máma seděla na gauči, ruce složené v klíně, oči zarudlé od pláče. Můj mladší bratr Honza stál u okna a díval se ven, jako by tam hledal odpovědi, které mu nikdo z nás nemohl dát. Táta stál mezi dveřmi, kufr v ruce, a mlčel. Bylo mi dvaadvacet a právě jsem měla před státnicemi na Karlově univerzitě. Všechno, co jsem do té doby považovala za jistotu, se rozpadlo během jednoho telefonátu.

Ten den mi máma volala do školy. „Lucko, prosím tě, přijď domů co nejdřív,“ šeptala do telefonu. Její hlas byl zlomený, jako by jí někdo vyrval srdce z těla. Když jsem přišla domů, seděla v kuchyni a brečela. „Táta… odešel. Má jinou.“ Slova, která se mi zaryla do paměti jako ledové jehly. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ji objala a snažila se být silná. Pro ni. Pro Honzu. Pro sebe.

Táta odešel k nějaké Martině z práce. Byla o dvacet let mladší než on. Máma se zhroutila, Honza přestal mluvit a já jsem musela být ta dospělá. Vařila jsem večeře, platila složenky z brigády v knihkupectví a snažila se udržet rodinu pohromadě. Večer jsem brečela do polštáře a ráno vstávala s úsměvem, aby máma nepoznala, jak moc mě to bolí.

Roky plynuly. Máma se pomalu zvedala ze dna, našla si práci v knihovně a začala chodit na keramiku. Honza začal hrát fotbal a já jsem dokončila školu. Táta nám občas psal esemesky – narozeniny, Vánoce – ale nikdy jsme mu neodpověděli. Jeho jméno bylo doma tabu.

A pak, po šesti letech, přišel dopis. Rukou psaný, s jeho známým úhledným písmem: „Lucko, potřebuju s vámi mluvit. Prosím.“ Máma ho našla ve schránce a položila na stůl, aniž by řekla slovo. Večer jsme seděli u stolu a mlčky na sebe koukali. „Chceš ho vidět?“ zeptala se mě máma tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

Nakonec jsme souhlasili s tím, že se s ním setkáme v kavárně na náměstí. Táta přišel ošuntělý, zestárlý o deset let. Martina ho prý opustila kvůli jinému a on teď neměl nikoho. „Chybíte mi,“ řekl a podíval se na mě i na mámu prosebnýma očima. „Vím, že jsem vám ublížil…“

Máma se rozplakala a odešla na toaletu. Honza jen zavrtěl hlavou: „Proč bych ti měl věřit? Proč bych tě měl zase pustit do života?“ Já jsem mlčela. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty večery, kdy jsem utěšovala mámu, kdy Honza křičel ze spaní její jméno místo tátova.

Táta nás prosil o druhou šanci. Chtěl být zase součástí rodiny – chodit s Honzou na fotbal, pomáhat mámě s nákupem, přijít na moje promoce. Ale my jsme už nebyli ta rodina, kterou opustil. Každý z nás si nesl své jizvy.

Začaly hádky – mezi mnou a mámou, mezi mnou a Honzou. Máma chtěla odpustit: „Je to pořád tvůj táta.“ Honza byl neoblomný: „Nikdy mu to neodpustím.“ Já jsem byla někde mezi – rozpolcená mezi touhou po smíření a strachem z další bolesti.

Jednou večer jsem našla mámu sedět v kuchyni s fotkou z dovolené v Krkonoších – poslední společné léto před tátovým odchodem. „Myslíš, že bychom mohli být zase šťastní?“ zeptala se mě tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Táta nás dál kontaktoval – posílal dopisy, volal, stál před domem s kyticí růží na máminy narozeniny. Jednou jsem ho potkala u metra Chodov – stál tam sám a vypadal tak ztraceně… Chtěla jsem k němu jít, obejmout ho jako dřív, ale nohy mě neposlouchaly.

Jednou večer přišel domů Honza s rozbitým obličejem – popral se ve škole kvůli tomu, že mu spolužáci řekli, že jeho táta je srab. Máma ho objala a brečela s ním celou noc.

A já? Já jsem začala chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit sama sebe – proč mám pocit viny za něco, co jsem nezavinila? Proč mám pocit, že musím být ta silná? Proč mám strach odpustit?

Dnes je mi třicet a táta žije sám v malém bytě na Proseku. Občas si napíšeme esemesku – nic hlubokého, jen jak se máme. Máma si našla přítele – pana Novotného z keramiky – a konečně se zase směje. Honza studuje v Brně a domů jezdí jen občas.

Někdy si říkám: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo to jsou ti, kteří s námi zůstali i ve chvílích největší bolesti? Dokážeme někdy opravdu odpustit těm, kteří nám nejvíc ublížili? Co byste udělali vy na mém místě?