Když jsem zjistila, že moje dítě není moje: Příběh o ztrátě a znovunalezené lásce

„To není možné, to se prostě nemohlo stát!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Sestra z porodnice na druhém konci linky zůstávala klidná, ale její slova mě bodala jako nože: „Paní Novotná, musíme s vámi mluvit osobně. Je to důležité.“

Bylo to přesně šest týdnů od chvíle, kdy jsem v Motole porodila svého vysněného syna Tomáška. Po letech bolestivých pokusů, hormonálních injekcí a nekonečných návštěv u lékařů jsem konečně držela v náručí malý uzlíček štěstí. David, můj muž, byl dojatý stejně jako já. Naše rodina i přátelé nám posílali gratulace a já si myslela, že už mě v životě nic zlého nečeká.

Jenže pak přišel ten telefonát. V nemocnici prý došlo k administrativní chybě a kvůli podezření na záměnu novorozenců prováděli testy DNA. „Je to jen formalita,“ říkala mi sestra ještě před týdnem. Teď už jsem věděla, že nic není jen tak.

David seděl naproti mně v kuchyni a mlčky sledoval, jak se mi třesou ruce. „Marie, musíme tam jet. Musíme zjistit pravdu,“ řekl tiše. V jeho očích byla bolest i strach. Vzala jsem Tomáška do náruče a vyrazili jsme.

V nemocnici nás uvítala primářka Novotná – shoda jmen byla skoro ironická. „Paní Novotná, pane Novotný, musím vám sdělit něco velmi těžkého,“ začala opatrně. „Podle výsledků testů DNA není Tomášek biologicky vaším dítětem.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Slyšela jsem jen šumění krve v uších a David mě musel podepřít, abych nespadla ze židle. „Co to znamená?“ ptala jsem se zoufale. „Kde je naše dítě?“

Primářka vysvětlila, že došlo k záměně dvou novorozenců – našeho Tomáška a chlapečka jiné rodiny, která bydlela v Kladně. Obě děti byly zdravé, ale každé vyrůstalo v cizí rodině. „Chápeme, jak je to pro vás těžké,“ řekla primářka, „ale musíme situaci napravit.“

Cestou domů jsme s Davidem mlčeli. Tomášek spal v autosedačce a já ho hladila po vláskách. „Co budeme dělat?“ zeptal se David tiše. „Já nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Následující dny byly peklem. Volali nám z nemocnice, že druhá rodina už ví všechno a chtějí se s námi sejít. Moje máma plakala do telefonu: „To přece není možné! Vždyť je to tvůj syn!“ Sousedka paní Dvořáková mi nosila koláče a snažila se mě rozptýlit: „Hlavně buď silná, Marie.“ Ale já byla jen prázdná schránka.

Když přišel den setkání s druhou rodinou, třásla jsem se jako osika. V čekárně seděla mladá žena – Jana – s manželem Petrem a chlapečkem, který měl stejné oči jako David. Když jsem ho uviděla, srdce mi poskočilo i zabolelo zároveň.

Jana začala mluvit první: „Celou noc jsem nespala. Nedokážu si představit, že bych měla dát pryč dítě, které jsem kojila a chovala v náručí.“

„Já taky ne,“ přiznala jsem se a slzy mi tekly po tváři. „Ale zároveň chci poznat svého syna.“

Seděli jsme tam dlouho a povídali si o všem možném – o porodu, o prvních nocích doma, o radostech i strachu. Petr byl zdrženlivý, ale bylo vidět, že ho situace ničí.

Nakonec jsme se domluvili na postupné výměně – budeme se navštěvovat, poznávat oba chlapce a až budeme připraveni, rozhodneme se, co dál.

Začalo období plné rozporuplných emocí. Každý den jsem se těšila na setkání s biologickým synem Matějem a zároveň trpěla při představě, že bych měla opustit Tomáška. David byl oporou, ale i on měl své slabé chvilky: „Co když si Matěj nikdy nezvykne? Co když Tomášek zapomene?“

Jednou večer jsme seděli s Davidem u stolu a on najednou vybuchl: „Proč zrovna my? Proč nám osud nedopřeje klid?“ Poprvé za dlouhou dobu jsem ho viděla plakat.

Moje máma mi radila: „Musíš poslouchat srdce.“ Ale co když mé srdce bylo roztržené na dvě půlky?

Po několika týdnech jsme se rozhodli – Matěje si vezmeme domů a Tomáška předáme Janě a Petrovi. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Loučení s Tomáškem bylo bolestivé – držela jsem ho naposledy v náručí a šeptala mu do ouška: „Navždy budeš součástí mého života.“

První dny s Matějem byly zvláštní. Byl jiný než Tomášek – měl rád jiné hračky, jinak plakal i spal. Ale postupně jsme si k sobě našli cestu. David ho začal brát na procházky do Stromovky a já mu zpívala ukolébavky stejně jako Tomáškovi.

Občas mě přepadne smutek – hlavně když vidím fotky z prvních týdnů s Tomáškem nebo když slyším jeho smích při návštěvě u Jany a Petra. Ale vím, že jsme udělali správnou věc.

Dnes už jsou oba kluci šťastní a my s Davidem jsme silnější než kdy dřív. Naučila jsem se, že mateřství není jen o krvi, ale hlavně o lásce a odvaze.

Někdy večer přemýšlím: Udělala bych to znovu stejně? A co byste udělali vy na mém místě?