Když máma zmizela: Příběh o ztraceném domově a nečekaných volbách

„Mami, prosím tě, ozvi se mi! Aspoň kvůli dětem…“ šeptala jsem do telefonu, i když jsem věděla, že na druhém konci je jen ticho. Už měsíc jsem od ní neslyšela ani slovo. Vždycky byla trochu jiná – vznášela se životem jako motýl, nikdy se nenechala spoutat prací nebo povinnostmi. Ale že by mě dokázala úplně vymazat ze svého života? To jsem si neuměla představit.

Všechno začalo jednoho deštivého dubnového večera. Seděla jsem s dětmi u stolu, když mi zavolala teta Jana. „Víš o tom, že tvoje máma se dneska vdala?“ vyhrkla bez pozdravu. „Za toho podnikatele z Hradce! Prý měl svatbu na zámku a ona tam byla jak princezna.“

Zamrazilo mě. Máma a svatba? Vždycky říkala, že manželství je past. A teď najednou svatba na zámku? S někým, koho jsem viděla jen jednou na rodinné oslavě, kde rozdával vizitky a smál se příliš nahlas.

Zkoušela jsem jí volat, psát zprávy, dokonce jsem jí poslala dopis. Nic. Ani řádka. Děti se ptaly: „Kdy přijde babička?“ A já nevěděla, co odpovědět. Vždyť ještě před měsícem si s nimi hrála na zahradě, smála se jejich vtipům a vyprávěla pohádky o tom, jak jednou budou mít všechno, co si přejí.

Začala jsem pátrat. Volala jsem známým, ptala se sousedů. Nikdo nic nevěděl. Jen teta Jana šeptala: „Ona teď žije v jiném světě. Prý má služebnictvo, chodí na večeře do hotelu Paříž a jezdí v novém mercedesu.“

Vzpomněla jsem si na dětství. Máma nikdy nechtěla pracovat – vždycky si našla někoho, kdo ji živil. Táta odešel, když mi bylo osm. Máma pak střídala partnery jako ponožky, ale nikdy nebyla šťastná. Peníze jí proklouzávaly mezi prsty – jednou měla kabelku od Diora, podruhé jsme neměly na nájem.

„Proč jsi taková?“ ptávala jsem se jí jako malá.

„Protože život je krátký a já nechci být šedá myš,“ odpovídala s úsměvem.

Teď mi ale její rozhodnutí připadalo jako zrada. Nejen vůči mně, ale hlavně vůči dětem. Vždyť byly její jedinou rodinou! Když jsem byla malá, často jsme neměly co jíst, ale vždycky jsme měly jedna druhou. Teď měla všechno – peníze, luxus – ale neměla nás.

Jednoho dne mi přišel dopis. Bez známky, bez podpisu. Jen pár vět: „Nezlob se na mě. Potřebuju začít znovu. Možná jednou pochopíš.“

Seděla jsem u kuchyňského stolu a slzy mi kapaly do čaje. Děti si hrály v obýváku a já přemýšlela, kde se stala chyba. Byla jsem špatná dcera? Měla jsem ji víc chápat? Nebo je to všechno jen o penězích?

Začaly se šířit drby. Sousedka z vedlejšího vchodu mi šeptala: „Víš, že tvoje máma teď chodí jen v kožešinách? Prý už ani nepozdraví staré známé.“

Jednou jsem ji zahlédla v centru Prahy – vystupovala z černého auta s řidičem, na sobě měla kabát z norků a tmavé brýle. Na chvíli se naše pohledy setkaly. Chtěla jsem za ní běžet, křičet její jméno… Ale ona se otočila a zmizela v davu.

Doma jsem dětem řekla: „Babička teď bydlí daleko.“ Nechápaly to. Syn mi jednou řekl: „Až budu velký, taky si najdu někoho bohatého a odejdu?“ Zasmála jsem se přes slzy.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit, proč mě to tak bolí. „Vaše máma byla vždycky jiná,“ říkala mi doktorka Novotná. „Možná nikdy nebyla schopná být tou mámou, kterou jste potřebovala.“

Ale já ji milovala – i s jejími chybami, s její lehkomyslností i touhou po kráse a luxusu. Byla jako vítr – nedala se chytit ani zastavit.

Jednou večer mi zavolal neznámý mužský hlas: „Paní Nováková? Vaše matka je nemocná… Možná byste ji měla navštívit.“

Vydala jsem se do vily na okraji města. Otevřela mi cizí žena v uniformě. Máma ležela v posteli, bledá a křehká.

„Proč jsi odešla?“ zeptala jsem se tiše.

Podívala se na mě unavenýma očima: „Chtěla jsem ještě něco zažít… Nechtěla jsem být jen babička na hlídání.“

„Ale my jsme tě potřebovali…“

„Já vím,“ zašeptala a po tváři jí stekla slza.

Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty i smíření zároveň. Možná nikdy nebudu rozumět jejím volbám. Ale pořád je to moje máma.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné odpustit někomu, kdo vás opustil kvůli vlastnímu štěstí? Nebo bych měla být ráda, že aspoň na chvíli našla to, co celý život hledala?