Když se láska matky rozdělí: Příběh o ztracené vnučce a rodinných ranách

„Proč mě máma zase neposlouchá?“ šeptá Eliška, moje třináctiletá vnučka, zatímco sedí na kraji postele a dívá se na své ruce. Její hlas je tichý, skoro jako by se bála, že ji někdo uslyší. V kuchyni slyším Lucii, svou dceru, jak se směje s malým Matějem. Je mu teprve osm a Lucie mu věnuje veškerou svou pozornost.

Sedím vedle Elišky a cítím, jak se mi svírá srdce. Vždycky jsem si myslela, že Lucie bude skvělou matkou. Byla tak ambiciózní, vždycky chtěla víc – lepší známky, lepší práci, lepšího muže. Když si vzala Tomáše, úspěšného právníka z Prahy, všichni jsme jí to přáli. Ale teď mám pocit, že všechno to úsilí ji změnilo.

„Babi, myslíš, že mě máma vůbec má ráda?“ ptá se Eliška a já nevím, co říct. Jak mám vysvětlit dítěti, že někdy i matka může být slepá k bolesti svého dítěte?

Vzpomínám si na dobu, kdy byla Lucie malá. Byla jedináček a já se jí snažila dát všechno. Možná jsem ji rozmazlila. Možná jsem jí dala pocit, že si zaslouží jen to nejlepší. Ale nikdy jsem nečekala, že to přenese na své děti – že bude jedno milovat víc než druhé.

Jednou večer jsem slyšela Lucii, jak říká Tomášovi: „Eliška je taková… jiná. Pořád něco řeší, pořád je smutná. S Matějem je to jednodušší.“ Tomáš jen mlčel. Vím, že ho to trápí, ale nikdy se Lucii nepostaví. Je to typický diplomat – raději mlčí, než by rozvířil vody.

Eliška se začala měnit. Dřív byla veselá holka, která milovala kreslení a chodila s kamarádkami ven. Teď se zavírá v pokoji a kreslí temné obrázky – stromy bez listí, dívky s prázdnýma očima. Učitelka mi volala, že Eliška je poslední dobou zamlklá a uzavírá se do sebe.

Jednoho dne jsem přišla do bytu právě ve chvíli, kdy Lucie křičela: „Proč nemůžeš být jako Matěj? Podívej se na něj! Má samé jedničky a nikdy si nestěžuje!“ Eliška stála v koutě a třásla se. Přistoupila jsem k Lucii: „Tohle není fér! Každé dítě je jiné.“

Lucie se na mě podívala s ledovým klidem: „Mami, ty tomu nerozumíš. Dnešní doba je jiná. Musíme být tvrdí.“

Ale já tomu nerozumím. Nerozumím tomu, jak může matka přehlížet slzy své dcery jen proto, že syn je jednodušší.

Začala jsem brát Elišku častěji k sobě na víkendy. Chodíme spolu do lesa, pečeme koláče a povídáme si o všem možném. Jednou mi řekla: „Babičko, u tebe je klid. U mámy mám pocit, že jsem navíc.“

Snažila jsem se s Lucií mluvit. „Lucie, Eliška tě potřebuje. Vidíš přece, jak je smutná.“

Lucie jen pokrčila rameny: „Ona si zvykne. Musí být silná.“

Ale Eliška není silná. Každý večer mi píše zprávy: „Babičko, můžu k tobě přijít?“ Někdy přijde i v týdnu pod záminkou doučování.

Jednoho dne přišla Eliška domů s roztrhaným sešitem a modřinou na ruce. Prý ji ve škole někdo shodil ze schodů. Lucie jen řekla: „To máš z toho, že jsi slabá.“ V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu čekat.

Zavolala jsem Tomášovi: „Tomáši, Eliška potřebuje pomoc. Jestli s tím něco neuděláte vy dva, vezmu ji k sobě.“

Tomáš byl tichý: „Já vím… Ale Lucie…“

„Lucie není jediný rodič,“ řekla jsem tvrdě.

Začala jsem jednat – navštívila jsem školní psycholožku a domluvila schůzku s třídní učitelkou. Všichni mi potvrdili to samé: Eliška je přehlížená, smutná a potřebuje podporu.

Když jsem to řekla Lucii do očí, rozplakala se: „Já nevím, co mám dělat! Matěj je tak snadný… Eliška mi připomíná mě samotnou v jejím věku – taky jsem byla jiná.“

„A proto ji trestáš?“ zeptala jsem se tiše.

Lucie jen zavrtěla hlavou: „Nechci… Ale bojím se o ni.“

„Neubližuj jí tím, že ji odstrkuješ,“ řekla jsem naposledy.

Nakonec jsme se domluvily – Eliška bude trávit více času u mě a Lucie začne chodit na terapie pro rodiče.

Dnes sedíme s Eliškou u stolu a pečeme štrúdl. Směje se a poprvé po dlouhé době vidím v jejích očích jiskru.

Ale v noci přemýšlím: Jak je možné, že i matka může přehlížet bolest svého dítěte? A kolik dalších dětí kolem nás tiše trpí jen proto, že nejsou „snadné“? Co byste udělali vy na mém místě?