Když se táta rozhodl, že budu jeho záchranný kruh

„Martino, kde máš máslo? A proč je tu takový nepořádek?“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem stihla položit malou Aničku do postýlky. Táta byl v mém bytě teprve tři dny, ale už jsem měla pocit, že tu bydlí celý život. Všechno komentoval, všechno věděl líp. A já? Já jsem byla jen unavená matka na mateřské, která se snažila přežít den za dnem.

Když mi před měsícem zavolal, že končí v práci a potřebuje někde být, vůbec mě nenapadlo, co to bude znamenat. „Marti, víš, že už nemám sílu. Důchod je směšný a v tom našem paneláku je to k nevydržení. U tebe bude aspoň veselo s malou,“ řekl tehdy. V jeho hlase byla prosba, ale i samozřejmost. Jako by bylo jasné, že dcera přece rodiče nenechá na holičkách.

První večer jsme seděli u stolu a on mi vyprávěl historky z práce. Já jsem mezitím kojila Aničku a snažila se tvářit vděčně. „Víš, Marti, já jsem ti vždycky říkal, že rodina je základ. A teď jsme konečně zase spolu,“ usmál se na mě. Jenže já jsem cítila spíš úzkost než radost.

Začaly dny plné drobných konfliktů. Táta si stěžoval na jídlo („Tohle není guláš, jaký dělala tvoje máma“), na hluk („Ta malá pořád brečí, to je normální?“), na můj způsob života („Za nás ženské zvládaly domácnost i děti bez řečí“). Snažila jsem se mu vysvětlit, že dnes je všechno jinak, že mateřská není dovolená, ale spíš zápas o přežití. On jen mávl rukou: „To jsou ty vaše moderní řeči.“

Jednou večer jsem seděla v koupelně na zemi a brečela. Anička měla koliku, táta se rozčiloval kvůli neuklizenému nádobí a já měla pocit, že už nemůžu dál. Vzpomněla jsem si na mámu – jak by to zvládla ona? Ale máma tu nebyla. Byla jsem na všechno sama.

„Martino, potřebuju peníze na léky,“ přišel za mnou jednou ráno. „A taky bych potřeboval nové boty.“ Podala jsem mu svou platební kartu s pocitem viny i vzteku zároveň. Sama jsem počítala každou korunu – mateřská sotva stačila na pleny a jídlo. Ale jak mu to říct? Jak říct vlastnímu otci, že už nemám sílu být jeho záchranným kruhem?

Jednoho dne přišla sousedka Jana a ptala se mě: „Jak to zvládáš? Tvůj táta je teď pořád doma…“ Jen jsem pokrčila rameny. „Nevím. Někdy mám chuť utéct.“

Táta si začal zvát domů své kamarády – Frantu a Pepu z bývalé práce. Seděli u stolu, pili pivo a smáli se. Já jsem mezitím uspávala Aničku a snažila se nevnímat jejich řeči o tom, jak je dnešní mládež líná a rozmazlená. Když jsem jednou přišla do kuchyně a slyšela, jak táta říká: „Martina to zvládne, ona je silná holka,“ měla jsem chuť křičet.

Jednou v noci jsem tátovi řekla: „Tati, já už nemůžu. Potřebuju taky trochu klidu. Nemůžu tě živit i s malou.“ Podíval se na mě překvapeně: „Ale vždyť jsme rodina! Ty jsi moje dcera!“

„A já jsem taky máma! A taky potřebuju žít!“ vyhrkla jsem.

Následující dny byly tiché a napjaté. Táta chodil po bytě jako stín, já se snažila být neviditelná. Přemýšlela jsem – kde končí povinnost vůči rodičům? Kdy mám právo říct dost?

Jednoho rána přišel za mnou: „Marti, promiň… Asi jsem ti toho naložil moc.“

„Tati… já tě mám ráda. Ale nemůžu být tvoje máma i tvoje dcera zároveň.“

Seděli jsme spolu u okna a dívali se ven na šedivý dvorek. Anička spala a já cítila poprvé po dlouhé době klid.

Ale otázky zůstaly: Kde je hranice mezi pomocí rodině a právem na vlastní život? Máme povinnost obětovat všechno pro rodiče – nebo máme právo říct dost?

Co byste udělali vy na mém místě? Je sobecké chtít žít svůj život i za cenu konfliktu s vlastní rodinou?