Když se z matky stane nepřítel: Příběh o ztracené důvěře mezi matkou a dcerou

„Mami, už toho nech. Nechci to s tebou řešit!“ její hlas byl ostrý jako břitva a v očích měla slzy. Stála přede mnou v naší kuchyni, kde jsme spolu kdysi pekly bábovku a smály se, až nám tekly slzy. Teď tu byla propast, kterou jsem nedokázala překročit.

Nikdy bych nevěřila, že právě já – její máma, její nejbližší člověk – budu jednou stát na druhé straně barikády. Jmenuji se Alena a celý život jsem žila pro svou dceru Kláru. Byla jedináček, manžel mi zemřel brzy, a tak jsme byly vždycky jen my dvě. Všechno jsme si říkaly. Když přišla první láska, první zklamání, když ji nevzali na vysněnou školu – vždycky jsem tu byla.

Když si Klára vzala Petra, nebyla jsem nadšená. Byl tichý, uzavřený, nikdy mi pořádně nepadl do oka. Ale respektovala jsem její volbu. Po svatbě se začaly dít věci, které mě děsily. Klára mi volala v noci, že je nešťastná, že Petr je chladný, že se hádají kvůli penězům. Snažila jsem se ji uklidnit, ale zároveň jsem cítila vztek na Petra. Proč ji nedokáže udělat šťastnou?

Pak přišel rozvod. Klára byla zlomená. Přijela ke mně s kufrem a plakala mi na rameni. „Mami, já to nezvládnu,“ šeptala. Objímala jsem ji a slibovala si, že ji nikdy nenechám padnout. Byla jsem jí oporou – vařila jsem jí čaje, chodily jsme na procházky do Stromovky, povídaly si dlouho do noci. Byla jsem šťastná, že mě potřebuje.

Jenže pak se něco změnilo. Klára začala být uzavřenější. Mluvila o Petru méně a méně, až přestala úplně. Jednou večer přišla domů pozdě a v očích měla zvláštní lesk. „Byla jsem s Petrem,“ přiznala nakonec. Ztuhla jsem. „Kláro, vždyť ti tolik ublížil! Proč se k němu vracíš?“ vyhrkla jsem.

„Mami, je to moje věc!“ odsekla tehdy poprvé.

Od té doby bylo všechno jinak. Klára se ke mně začala chovat odtažitě. Přestala mi volat, když měla problém. Když jsem se ptala na Petra, jen mávla rukou nebo změnila téma. Jednou jsem ji zahlédla s Petrem v kavárně na Letné – smáli se spolu jako dva zamilovaní puberťáci. Zmocnila se mě žárlivost i vztek.

Doma jsem na ni čekala s výčitkami připravenými na jazyku. „Kláro, co to děláš? Vždyť jsi kvůli němu tolik trpěla! Myslela jsem, že už máš rozum.“

„Mami, nech mě být! Ty nikdy nepochopíš, co k němu cítím!“ vykřikla a práskla dveřmi od svého pokoje.

Od té chvíle jsme spolu skoro nemluvily. Klára si sbalila věci a odstěhovala se zpátky k Petrovi. Zůstala po ní jen prázdná postel a pár fotek na poličce. Každý den jsem čekala na zprávu nebo telefonát – marně.

Začali mě pomlouvat i sousedé. „To je ta Alena, co se montuje dceři do života,“ slyšela jsem šeptat paní Novákovou v obchodě s pečivem. Moje sestra Jana mi vyčetla: „Aleno, měla bys ji nechat žít po svém! Vždyť už je dospělá.“

Ale jak mám nechat být své dítě, když vidím, jak si ubližuje? Jak mám mlčet, když vím, že ji čeká další zklamání?

Jednou večer mi Klára zavolala – po dlouhých týdnech ticha. „Mami… promiň mi všechno to křičení. Ale já potřebuju žít svůj život po svém. Potřebuju vědět, že mě budeš mít ráda i když udělám chybu.“

Mlčela jsem dlouho do telefonu a slzy mi tekly po tvářích.

„Kláro… vždycky tě budu milovat. Jen mám strach.“

„Já vím,“ zašeptala a zavěsila.

Od té doby jsme spolu mluvily jen zřídka. Vím, že mě má za nepřítele – za tu, která jí brání být šťastná po svém. Bolí mě to víc než cokoli jiného v životě.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi mateřskou láskou a zasahováním do života dítěte? Měla jsem mlčet? Nebo je správné bojovat za štěstí svého dítěte i proti jeho vůli?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné znovu získat důvěru svého dítěte?